Criminal

Úvod

První září, den, který nenávidí milióny studentů po celém světě...No a pak jsou tady výjimky, jako třeba já. Lidi, kteří na tenhle den netrpělivě čekali celé dva měsíce. Ne že bych tolik toužil po škole, i když nemůžu říct, že ji nemám rád, ale můj střed zájmů se za poslední rok změnil o sto osmdesát stupňů. O sto osmdesát stupňů, které mi přinesli hodně změn, kterých si snad nikdo kromě mě nevšiml. Bláznivé? Nejspíš. Smutné? Asi ano, ale kdo by kromě mě chtěl nad takovou zbytečností uvažovat? Jistěže nikdo.

Jako vždy jsme vstal minutu předtím, než mi má zazvonit budík. Popravdě ho ani nepotřebuju, moje tělo si za ty roky na tenhle čas dokonale zvyklo, ale nechci riskovat náhodu. Vstanu a zamířím do koupelny, kterou mám sám pro sebe. Máme velký dům, takže si můžu dovolit osobní prostory a nemusím je nesdílet s rodiči. Připadám si pak o něco vyspělejší, protože se o ně starám sám. Dopřeju si dlouhou a teplou sprchu a vychutnám si při tom tu směs vůní, která se line po celé koupelně a putuje přes pootevřené dveře až do mého pokoje. Dnes jsem si dal s úpravou svého zevnějšku velkou práci. Ne že bych nebyl vždycky upravený, ale dnes to chtělo něco krapet speciálního. Vše jsem zakončil kolínskou, kterou jsem dostal od mého otce když mě přijali na školu. Poté jsem si oblékl čerstvě vypranou uniformu a několikrát zkontroloval všechny detaily na ní. Nemůžu přece první den přijít s pokrčeným límečkem nebo špatně zapnutým knoflíkem. Když je i uniforma perfektní, odejdu dolů se nasnídat. Na stole je položená miska s ovocem a pomerančový džus od mé mámy. Mí rodiče už jsou nějakou dobu v práci, takže přijdu k ledni a přečtu si vzkaz, který na mě čeká každý den, připnutý na lednici.
,,Dobré ráno zlatíčko. Dnes máš důležitý den tak se dobře nasnídej, ano? Dávej na sebe dnes pozor a buď milý. Já i táta tě máme moc rádi Jungkooku, užij si dnešek" po přečtení vzkaz z lednice sundám a hodím ho do koše. Dřív jsem si je schovával, ale vzhledem k jejich práci začali vzkazy přibývat a krabice s nimi přetékat. Má máma je primářka dětského oddělení v zdejší nemocnici a můj otec je právník. Dost žádaný právník, takže je pochopitelné, že s nimi nemůžu strávit tolik času, kolik by jsme si všichni přesvědčovali. Sednu si ke stolu a sním všechno, co mi má máma nachystala. Poslední zastávkou se stane, kde si vyčistím zuby a naposledy se na sebe podívám v zrcadle. Je to tady, další školní rok, další strávený čas s ním...Nebo spíš... Poblíž něj, protože si nejspíš neuvědomuje moji existenci. Jemně si nad touto skutečností povzdechnu a odejdu do školy.

Vejdu do přidělené třídy a mlčky si sednu na své místo, první lavice u okna. Místo, které nikdo jiný nechce. Rozhlédnu se po třídě i když vím, že tady ještě není. Jako obvykle jsem došel mezi prvními takže se na něj ještě načekám. Vždycky chodil do třídy těsně před vyučováním a silně pochybuju, že by to dnes bylo jiné. Ještě jednou se pečlivě rozhlédnu a zjistím, že tu ještě není nikdo, s kým bych se mohl bavit. Většina lidí ve třídě se na mě dívá skrz prsty, stejně jako na něj. Nebo snad ne? Ne, pohled na nás dva je stejný, ale pořád tak odlišný. A co ho dělá odlišným? Ať to vyzní jakkoliv, na mě se tak dívají ze žárlivosti a na něj... Asi... Na něj nejspíš kvůli strachu. On... On není zlý, jen je to složitá osoba s bolestivou duší. Tedy, aspoň tak to cítím já. Všichni tady vnímají jen to, odkud člověk je a co dělají jeho rodiče. To ale přece neříká, kdo jsme! Nikdo neurčuje naši pravou podstatu kromě nás. Ne rodiče, ne prostředí, ne známky, ale my. Jen a jen my.

,,Bože, to ho ještě nezavřeli?''

Ahoj čumáčci nebo prostě lidi, co mě ještě neznáte^^ Někteří z vás už tenhle příběh možná četli a teď si říkají: ,,Wtf, co blbne? Proč je to tu dvakrát?'' No, ono to tu dvakrát není, já blbá nechala zapnutý počítač a moje milovaná sestřička původní příběh smazala.