Criminal

Pojistka ticha

Jungkook

Vždycky jsem si myslel, že střecha naší školy je o přestávce plná alternativců a záškoláků, ale až dnes jsem zjistil, že je díky zákazu vstupu úplně prázdná. Dobře, není to úplně kvůli tomu zákazu, ale spíš kvůli faktu, že Namjoon si z toho udělal něco jako svou soukromou klubovnu a všichni se začali bát sem chodit. Vždycky jsem věděl, že náš ročník k němu chová velký respekt, ale teprve teď jsem si uvědomil, že onen odstup k němu má snad celá škola a možná i někteří učitelé, protože jinak by mu neprocházela ani polovina věcí, co teď.

,,Opravdu jsi v pořádku?'' zeptá se znovu a já už asi potřetí slabě přikývnu, aby věděl, že jsem. Jsem ale opravdu v pořádku? Celý den jsem víc než zmatený a myšlenky mi pořád utíkají k dvěma tématům, které mi včera převrátili život lépe než horská dráha. Kdykoliv se na Namjoona podívám, pohled mi spadne na jeho nově obvázanou ruku, která naštěstí vypadá lépe než včera večer a prý ho skoro ani nebolí. Byl bych strašně rád, kdyby se mi při pohledu na ni vybavil maximálně Yoongi, ale bohužel to nezůstává jen u něj a jeho depresivního projevu. Vždycky mě to vrátí do oné temné uličky, ke které se už nikdy nepřiblížím. Vrátí mě to přímo do momentu střelby, která mi pořád zní v uších jakoby někdo pouštěl nahrávku pořád dokola a dokola s tou nejvyšší hlasitostí. Krev na kontejneru i na těle, které zpracovávalo své poslední nádechy a pohyby než signály z mozku utichli nadobro. Chladná slova pronesená tím známým, ale přesto vzdáleným a bezcitným hlasem. Prosba o odpuštění - poslední slova před věčným umlčením.

,,Jsem, jen... Jen přemýšlím, co řeknu mámě až přijdu domů. Navíc se pořád cítím špatně za to, že jsem nedával pozor. Cítím se jako kdybych učitele zklamal, chápeš,'' zalžu a s úsměvem se odtrhnu od výhledu na areál školy, abych se mohl podívat na něj jak chodí po střeše sem a tam. Samozřejmě pohledem okamžitě spočinu na obvazu, ale snažím se od svých morbidních myšlenek odtrhnout co nejdřív než zase celý zblednu a ztratím pojem o realitě.

Mohl si to být ty, mohla to být tvá krev.

Ne, neudělal by to. Nechtěl to tak tak proč by to udělal znovu? Šlo vidět, že ho to bolelo, opravdu toho litoval, ale musel. Musel udělat...Tu věc. Mohl to být můj otec... Mohlo na tom být stejně rukou jeho oběti.

Co kdyby musel zastřelit i tebe? Co kdyby zpanikařil ze strachu a vystřelil?

,,Mámě?'' zase mě vytrhne z proudu mých myšlenek a já místo prostého ano přikývnu, aby se mi nepodlomil hlas.

,,Vždyť víš, o včerejšku. Není normální, že bych jen tak napsal, že nebudu spát doma. Bože vždyť já naposledy spal doma když jsme měli školní výlet!''

,,No a pravdu jí říct asi nemůžeš, co?'' uchechtne se Namjoon a přijde ke mě blíž. Chvilku se na mě jen tak dívá než si sedne vedle mě. Proplete si se mnou prsty zdravé ruky a usměje se tím sladkým úsměvem, který by neměl být schopný udělat někdo, kdo včera odepsal jedno jméno ze seznamu života. ,,Znáš to mami, strávil jsem noc u svého spolužáka, kterého miluju a který líbá jako bůh,'' Tentokrát se uchechtnu já a napodobím jeho arogantní protáčení očí.

,,Vážně jako bůh?'' zeptám se už o něco veselejším tonem a volnou rukou se opřu o střechu načež mě zraněnou rukou obejme kolem pasu. Malinko přitom přihmouří oči, ale hned se zase usměje.

,,Ne snad?''

,,No...,'' usměju se nevině, ale stejně se začervenám nad jeho blízkostí. Dřív jsem u něho nestál ani na vzdálenost metru, teď se naše těla dotýkají, jakoby to bylo stejně přirozené jako například dýchání. ,,Já nevím,'' naoko se zatváří ublíženě, ale pak mě obejme ještě těsně a pomalu mě políbí. Pak ještě jednou a naposledy.