Criminal

Past na štěňátko

Namjoon

Otevřu dveře od pokoje, kde jsem ho předtím zamknul a malinko pootočím vypínačem, aby se v místnosti vytvořilo trochu světla, ale jen tak, aby stále převládala tma, která mi pro můj plán sedí víc. Nejsem nějaký skvělý herec a tak bude lepší, když budu aspoň trochu zahalený, kdybych něco malého pokazil a nedokázal tak skrýt mé pravé výrazy. Hned když uvidím, v jakém stavu je díky němu pokoj, povytáhnu malinko obočí tak, aby si toho nemohl všimnout. Všechny šuplíky a skříně jsou otevřené dokořán a on se jako malé vystrašené štěně, které čeká na výprask od páníčka, krčí v koutě pokoje. (Ten kdo mlátí psy by se měl v koutě krčit přede mnou a mou pálkou) Kdybych mohl, uchechtl bych se, ale tady začíná má nová role, na které náš plán závisí. Hned mi bylo jasné, že se bude snažit dostat ven jakýmkoliv způsobem a tak jsem ho dal do tohohle pokoje, který sice vypadá zařízený, ale přitom je naprosto prázdný. Nemohl jsem riskovat, že by našel cokoliv, co by mu dalo navrch nebo pomohlo se odtud dostat. Nasadím smutný a proviněný pohled, který jsem odkoukal od malých dětí na ulici a pomalu zavřu dveře pokoje. ,,Jungkooku...'' hlesnu naoko zlomeně a lehce se kousnu do rtu, jako bych chtěl potlačit vlastní slzy. Jen to má menší háček, vlastně dva. Zaprvé, Kim Namjoon nikdy nebrečí a zadruhé, už vůbec by nikdy nebrečel pro někoho jiného. ,,Je mi to tak lí...'' udělám malý krůček k němu, ale on se ještě víc natiskne na stěnu a podívá se na mě jako na nějakého vraha... Nejde to považovat za nějaký nový druh rasismu?

Povzdechnu si a prosebně se na něj podívám. Notak Jungkooku, ukaž tu svou naivnost pro mě. Ukaž, že si mě celou tu dobu nesledoval jen tak. Ukaž mi, jak láska dokáže i z génia udělat ubohou hračku. ,,Nechci ti ublížit Jungkooku, je mi tak líto, že... Že si viděl... No, to co i viděl,'' řeknu lehce zastřeně a rukou si přejedu po tváři, jako bych si utíral slzy. Udělám k němu další, mnohem menší krok a podívám se na něj. ,,P-prosím, řekni něco!'' zašeptám prosebně. ,,Chci vědět, že si v pořádku, bál jsem se o tebe když jsem tě uviděl!'' malinko zvýším hlas, ale tak aby to znělo spíš hystericky než naštvaně. Opětuje mi nevěřícný pohled a nějakou dobu mlčí i když se mu chvěje spodní ret. ,,Kdyby... K-kdybych si neuvědomil, že si to ty... Vždyť jsem... M-málem jsem...''

,,J-Jak... Jak to... P-proč j-jsem... P-p-p-proč j-jsi...''

,,Protože byl špatný Jungkooku!'' přeruším ho, když se celou věčnost snaží vykoktat jednu větu a udělám další dva kroky, které zapříčiní, že stojím přímo před ním. Jeho pohled štěněte se ještě znásobí a jeho tělo se začne třást tak, jakoby chtěl jít na maškarní párty za vibrátor. ,,Jungkooku...'' zašeptám a pomalu si k němu kleknu s naprosto nevinným, ale smutným obličejem, kterému k dokonalosti chybí jen slzy. ,,On byl... Zasloužil si to, musel jsem... J-já jsem to musel udělat pro dobro všech, chápeš? Je to jako když se ty snažíš zachránit někoho ve třídě před problémem, víš? O-on... On byl ten problém a lidi byli jako naše třída a... A já... Já byl jako ty, jejich ochránce,'' párkrát se při tom blábolu zaseknu, abych zněl taky malinko vyděšeně a nejistě. Přece si hraju, že jsem nikdy zbraní na někoho nemířil až do toho dnešního incidentu.

,,Š-špatný? C-co by m-mohl u-udělat tak špatného že... Ž-Že si ho... Že už není?''

,,Byl to podvodník a násilník, musel jsem to udělat. Pamatuješ si ty útoky v poslední době? Ta žena v parku, úředník , děti a další lidé... Všechno to byla práce jeho a jeho poskoků! Oni ubližovali lidem, musel jsem je zastavit! Bez něj je jeho parta k ničemu, stačilo se zbavit jeho pro dobro jiných životů...'' a nebo mi prostě dlužil prachy a byl drzý, ale to je skoro stejné jako únosy a vraždy. Nějakou domu mlčí a po tváři mu sjede malá slza. Chudáček malý, stačí malinká lež a jemu už tečou slzičky jako děťátku.