Hockey from the other side

Martin Kaut

MS juniorů do 20 let 2019 Victoria, Kanada. Čtvrtfinále, Česko x USA, 1:3

Když jsi dokázal osm a půl minuty před koncem snížit na 2:1, doufala jsem, že dokážete ještě vyrovnat.

Ovšem jakmile puk dojel do naší prázdné brány, už mi stékaly slzy po tvářích.

Bylo mi jasné, že dnešní noc nebude dobrá. Bude vyčerpávající. Bude psychicky vyčerpávající.

Dnešní zápas byl zásadní a vy jste selhali.

Už když jsem tě slyšela dávat rozhovor, věděla jsem, že to bude těžké.

Nechali jste totiž na ledě spoustu emocí, ale už ne tolik sil. Tohle byl pro mnoho z vás možná i poslední turnaj za českou reprezentaci. Dost možná už spolu nikdy nebudete hrát. Měli jste spolu spoustu zážitků. Chtěli jste to vyhrát pro Michaela Gaspara, který ležel v nemocnici poté, co se v minulém zápase zranil. Chtěli jste to vyhrát pro fanoušky, pro národ, který za vámi stál. Chtěli jste to vyhrát pro sebe, pro svoje rodiny, pro svoje přítelkyně. Chtěl jsi to vyhrát pro mě.

Vím, že bude marná snaha přesvědčit tě o tom, že nejsi zklamáním. Ale i přesto se budu snažit.

Čekala jsem na tebe na pokoji, seděla jsem na posteli a upřeně pozorovala kliku u dveří. Když se pohla, věděla jsem, že teď přijde to nejhorší.

,,Ahoj, Martine," hlesla jsem potichu a vstala, abych tě mohla obejmout. Jenže ty ses nenechal.

Poněkud zklamaná jsem od tebe ustoupila a sledovala tvá svěšená ramena, tvou sklopenou hlavu.

Chvíli jsi tam jen stál uprostřed pokoje a zhluboka dýchal.

A pak jsi se na mě podíval. Tím pohledem jsi se mi omlouval. Omlouval ses mi za to, že jste to nezvládli. Omlouval ses mi za to, co přijde.

Chytila jsem tě za ruku a jemně po ní předjížděla svým palcem. Bylo to jednoduché gesto, ale dokázalo toho říct hodně. Dokázalo ti říct, že jsem tu s tebou a nikdy neodejdu.

,,Martine," řekla jsem ve snaze nějak načít to, co tady viselo ve vzduchu.

,,Ne, Aničko. Nemá to cenu. Zase jsme selhali. Nedokázali jsme to. Nenaplnili jsme očekávání. I když jsme na ně měli. Nejsou přece neporazitelný. Ale my jsme do toho nedali všechno," řekl jsi potichu a stále se mi pohledem vpíjel do mých očí.

Bylo těžké tě takhle vidět. Byl jsi zlomený, zklamaný, naštvaný.

,,Martine, vždyť to přece nevadí. Bude spousta dalších příležitostí, dalších turnajů, kde můžete něco dokázat, udělat úspěch."

,,Prosím, nech toho. Tohle tvoje povzbuzování. Nepomáhá to kurva. Prostě jsme to posrali, i když jsme to do píči měli dokázat. Měli jsme kurva těm zasranejm amíkům dát na prdel!" Zakřičel jsi a odstrčil jsi mě od sebe. Začal jsi pochodovat po pokoji a více než zklamání z tebe teď vyzařoval hněv.

,,Martine, prosím, uklidni se. Tohle není konec světa, ano? Víš kolik důležitých zápasů máš ještě před sebou a kolik jich můžeš vyhrát? A z těhle prohranejch si vezmeš ponaučení, máš díky tomu nové zkušenosti a-"

,,Už dost!" Vykřikl jsi a skleněnou mísou, co před tebou ležela na stole, jsi mrštil o zeď. Mísa se okamžitě rozlétla na miliony malých kousků, stejně jako to udělalo mé srdce.

Nechtěla jsem, abys na mě křičel. Ale víš co? Nechala jsem tě, aby sis na mně vybil tu zlost, protože to bylo to, co jsi potřeboval.

,,Aničko, vždyť vůbec nevíš, o čem mluvíš. Nevíš, jaký to je, kurva! Nemůžeš tomu rozumět. Nikdy jsi do prdele nic takovýho nezažila! Tak mě tu laskavě o ničem kurva nepoučuj!"

Věděla jsem, že jsi nic z toho, co jsi na mě řval, nemyslel vážně. Na to jsem tě znala až příliš dobře. Ale i přesto to nebylo nic hezkého k poslechu.
Nejraději bych si zacpala uši a schoulená někde v rohu se rozplakala.

Místo toho, jsem se postavila čelem k tobě. Jen jsme tam stáli v té skleněné spoušti a vzájemně pozorovali své oči.

Nasupeně jsi dýchal, tvé oči byly zlostí přimouhřené. Ale já tam jen dál odhodlaně stála a nechala tě, abys na mě byl naštvaný tak dlouho, jak jen budeš potřebovat.

Avšak zdálo se, že to nebude tak dlouho, jelikož tvůj dech se zklidnil a tvé oči se zalily slzami, když jsi mě chytl za ruce a opřel si své čelo o to mé.

S úlevou jsem vydechla a lehce se pousmála nad tvou náhlou něžností.

První krize byla zažehnána, ovšem další se na nás neúprosně valila, když jsem zaslechla tvůj nepatrný vzlyk. Nikdy jsi nebrečel pořádně. Prý, že muži nepláčou.

Pomalu jsi své ruce položil na mé tváře. Držel jsi mě za hlavu a stále se snažil potlačit své city, ty slzy.

A tak, abych tě rozptýlila, jsem přitiskla své rty na ty tvé. Okamžitě jsi na ten polibek zareagoval dalším, mnohem naléhavějším. Zatáhl jsi za mé vlasy, což mě donutilo zvrátit hlavu a ty jsi tak mohl oblíbávat a okousávat můj krk. Lehce jsem pod tím zasténala a pak s tebou opět navázala oční kontakt.

,,Miluju tě, Anno Marie. Miluju tě, ty Aničko moje. Co bych bez tebe jenom dělal?" Zašeptal jsi a celý se při tom třásl.
,,Pravděpodobně rozflákal celé apartmá," odpověděla jsem ti tiše a vysloužila si za to tvoje nepatrné zasmání.

,,To máš asi pravdu. Děkuju ti, že jsi mi to dovolila. Že jsi mi dovolila, abych na tebe byl tak neodpustitelně zlý. Zní to blbě, ale pomohlo mi to."

,,Já vím, Martine. Vím, že ti to pomohlo a proto jsem to taky udělala. A už teď je ti za to odpuštěno. Znám tě, Martine, vím, kdy něco myslíš vážně a kdy jsou to jen kecy v záchvatu vzteku."

,,Nikdy jsem si nemohl přát lepší holku než jsi ty, Aničko. Miluju tě tak strašně moc."

,,Miluju tě, Martine. Snad ještě víc než hokej."