Hockey from the other side

Jan Myšák

Sezóna 2019/2020

Už půl hodiny jsem mrzla před zimákem. Nikdy jsi nechodil včas, a tak jsem se také naučila chodit pozdě. Očividně ale ne dostatečně pozdě.

Už vyšel celý tým, kustodi, maséři, snad i rolbaře jsem viděla, a tys byl pořád zalezlý v útrobách stadionu.

,,Promiň, lásko, dával jsem ještě rychlou suchou!" Zakřičel jsi a vyběhl ze dveří směrem ke mně.

,,No haleluja," protočila jsem oči, ale nechala se tebou obejmout a políbit.

,,Promiň, ale chtělo to sprinty. Nechci nic podcenit," vysvětlil jsi a chytl mě za ruku. ,,Kde parkujem?"

,,Pojď, támhle za rohem," zamumlala jsem a táhla tě tím směrem, ,,a vím, že se snažíš nic nevypustit. To na tobě oceňuji a myslím, že se ti to vyplatí."

,,Máš něco do školy?" Zeptala jsem se tě a nastartovala.

,,Jen referát na děják," odpověděl jsi otráveně a položil mi ruku na stehno.
Tohle bylo už tak zautomatizované. Každý pohyb, každá otázka, ta cesta, pokaždé to bylo stejné. A bylo to tak dobré, potřeboval jsi ve svém životě určitý řád a já ti ho dopřávala.

,,Skvělý, takže plán na večer jasnej," pousmála jsem se a zastavila na křižovatce.
Často jsem ti pomáhala s úkoly, s přípravou na testy, se vším, co šlo. Chtěla jsem ti všechno usnadnit, aby ses mohl více soustředit na hokej, na to, co miluješ. Sama jsem toho neměla málo, byla jsem prvním rokem na vysoké. Ale tys byl vždycky na prvním místě. Vždy se všechno řídilo podle tebe.

,,Ne, to ne. Udělám to jindy, když jsme dneska konečně spolu. Těšil jsem se na tebe."

,,Já vím, broučku, já na tebe taky, ale měl bys to napsat, ať to máš z krku."

Na to už jsi neodpověděl, jen jsi si hlavu opřel o okýnko a zůstal tak po zbytek cesty k tobě domů.
Mrzelo mě to. Já vím, že jsem na tebe občas byla až moc jako maminka, starala jsem se, poučovala tě. Sama pořádně nevím, proč jsem to dělala, asi ten fakt, že jsem byla o dva roky starší než ty, prostě mě to nutilo to dělat.

,,Tak jsme tady," šeptla jsem, když jsem zaparkovala.

,,Jak ti vůbec dopadla ta zkouška?" Zeptal jsi se mě hned, jak jsme vystoupili.

,,Jo, za A."

,,Zlato, tak to je skvělá zpráva! Gratuluju! Ty seš moje šikulka," zasmál jsi se a uvěznil mě v pevném objetí.

To, jak jsi vždycky dokázal z ničeho nic úplně obrátit, mě opravdu fascinovalo.

_____

,,Čauky, co se děje?" Zeptala jsem se překvapeně, když jsem přijala hovor od tebe.

,,Ahoj, nic, jen bych potřeboval něco. Víš, jak jsme měli jet na tu chatu o víkendu?"
Věděla jsem, kam touhle větou míříš. Další změna plánu. Další změna našeho plánu, aby byl zachován tvůj řád.

,,Nemůžeš, viď," hlesla jsem smutně.

,,No kdyby ses vrátila třeba už ve čtvrtek, tak bychom v pátek po škole mohli jet, ale zase v sobotu brzo ráno bych potřeboval být zase zpátky kvůli tréninku." Lezlo to z tebe jak z chlupaté deky a každá tvoje věta mě vytáčela víc a víc.

,,Byli jsme domluvení jinak," odsekla jsem.

,,Já vím," vydechl jsi ztrápeně. Vím, že tě to mrzelo. Mě taky. Občas mě moc štvalo a mrzelo, že jsem až na druhým místě, když ty jsi byl vždycky moje priorita.

,,Nemůžu přijet dřív, přesunuli nám cvika, nemůžu mít absenci. Takže co?"

,,Já nevím, nevím, jak to mám vymyslet. Na ten trénink fakt musím," odpověděl jsi zoufale.

,,Já vím, Honzí. Nechej to tak. V neděli přijdu na zápas. Tak se třeba potkáme, až půjdeš do kabiny, hm." Už ani nevím, jestli jsem byla sarkastická nebo jestli jsem to myslela vážně. Jestli jsem byla smutná, naštvaná nebo co vlastně.

,,To se určitě potkáme. Přijď si pro pusu!" Zahulákal jsi nadšeně do mobilu.

,,To přijdu," hlesla jsem potichu. Bohužel jsem tvé nadšení nedokázala zcela sdílet.

_____

,,Takže Kanada, jo?" Prohodila jsem jen tak mimochodem, když jsme se spolu dívali na televizi.

,,Cože?"

,,Kdy odjíždíš?"

Podíval jsi se na mě a já viděla, jak moc tě tohle bolí. Jak moc tě vlastně bolí náš vztah. Každý den jsi byl nucen rozhodovat se mezi mnou a hokejem. Oba jsme vždycky věděli už dopředu, kdo vyhraje.

,,Za dva týdny," zašeptal jsi nejistě.

,,Proč jsi mi to neřekl? Proč jsem si to musela přečíst na netu? Kruci, Honzo, jak dlouho se známe? Už přes rok to bude, ne. Tak jsem myslela, že komunikaci máme nějak vyřešenou," vyjela jsem na něj. Ale byla jsem ledově klidná, nechtěla jsem mu dělat scénu, jen jsem se to snažila pochopit.

,,Věděl jsem, jak bys reagovala, že by ti to ublížilo a to jsem nechtěl." V podstatě jsi jen nechtěl čelit následkům svých rozhodnutí.

,,Takže naše poslední dva týdny," pokývala jsem hlavou.

,,Proč poslední?" Zarazil jsi se a pevně mě chytl za ruku.

,,Kanada je skvělá příležitost a jsem na tebe strašně pyšná. Seš můj nejšikovnější klučina a já nechci, abys byl svázanej čímkoli v Čechách, abys tu měl něco, na co bys musel brát ohledy."

,,Co to říkáš? Já ale chci, chci být svázanej. Chci být svázanej s tebou, už napořád." Ačkoli jsem nechtěla dělat tohle dramatické, slzám jsem se neubránila.

,,Seš ještě mladej kluk, vždyť je ti 17. Měl by sis to užít, dokud to jde. Půjdeš do draftu a umístíš se vysoko a otevřou se ti nevídaný možnosti. A já u toho nikdy nebudu moct být, protože studuju tady a chci to tady i dokončit a chci tu pracovat, mám tu rodinu, kterou neumím opustit. Zkrátka by asi bylo pro tebe a pro hokej lepší, kdybys byl s někým, kdo může dál dodržovat tvůj řád a dál ti pomáhat. Protože já se obávám, že s tebou začínám ztrácet krok."

____

,,Tak kdo je na řadě?" Zeptal se mě brácha a podíval se mi přes rameno. V rukou jsem svírala mobil a netrpělivě sledovala letošní draft.

,,Montreal. Brácha, už je druhý kolo a on pořád nikde," zadrmolila jsem nervózně a začala si kousat nehty.

,,Tak to tak neprožívej, snad už spolu nechodíte, ne," zasmál se můj bratr.

,,Drž pec, jo," okřikla jsem ho a aktualizovala stránku, když vtom tam přibylo nové jméno. ,,Ty vole, je tam! Brácha, on je tam, Honza je draftovanej!" Začala jsem křičet a smát se jako blázen.

,,Ty ho hlavně pořád miluješ, viď," konstatoval brácha, čímž mě úplně zarazil.

Podívala jsem se na něj a usmála se, ,,tohle je někdo, koho budu milovat do konce života. I když se vdám za někoho jinýho, Honza bude vždycky v mém srdíčku. To prostě nikdy nezmizí."

,,Tyjo, a nechceš mu třeba todle říct?" Uchechtl se a pokynul hlavou k mému mobilu, který už nějakou dobu vibroval.

,,Do piči, já jsem draftovanej," bylo jediné, co jsem slyšela potom, co jsem přijala hovor.

,,Já vím, Honzí, gratuluju! Jsem na tebe tak hrozně pyšná."

,,Tys to sledovala?" Zeptal ses poněkud překvapeně.

,,Samozřejmě," zasmála jsem se nechápavě.

,,Tak to vidíš, že se mnou pořád držíš krok. Půl roku nejsme spolu a ty to prožíváš se mnou, podporuješ mě, stojíš při mě. Tak už mi nikdy neříkej, že se mnou nemůžeš držet krok."