LIMITED

LIMITED 1

LIMITED 1

- Věnováno všem věrným čtenářům Best job ever! Miluju vás! A moc děkuju!♥

Stejný den jako jiný, musím tam. Dělá se mi z toho špatně. Nasedla sem s mamkou do našeho auta a jely jsme do nemocnice. Nesnáším svojí nemoc, ty lidi, kteří si stěžují, že mají křivý nos nebo jim narostl velkej zadek, ani neví, jak moc bych si to s nimi ráda vyměnila.

„Kelly? Je ti dobře?“ Mamka, jakoby mě nedokázala pochopit, nikdy! Ne není, nechci tam, je mi špatně, ode všeho, náladu na nic. Prší, hnus naprosto všude, ale na to sem si už nuceně zvykla.

„Jo, sem v pohodě.“ Otočím se směrem od ní a koukám z okénka. Lepší, než ji můj stav vysvětlovat, jednoduše podat dokonalou lež, kterou mi sežere i s navijákem

Nudné čekání v čekárně, samí nepříjemný lidi tu jsou. A ten doktor, to je vrchol! Je tak nechutnej, vůbec se ke mně nechová, tak jako by měl. Asi si budu žádat vyměnit doktora, no možná už to je stejně jedno.

„Kelly Renshaw!“ vykřikne sestřička. Mamku radši nechám v čekárně a jdu sama.

Vstoupím do ordinace, normálně proběhne vyšetření, ale výsledek.

„Moc se omlouvám, vy jste moc statečná, určitě to zvládnete, jako jste to zvládla doposud.“ Okamžitě mi to dojde! Proč já? Proč tenhle problém mám já, a ne někdo kdo právě před pěti minutami skočil z mostu. Život je tak nefér!

„Tak řeknete to už! Kolik!“ zařvu a spustí se mi obrovský vodopád slz.

„Měsíc.“ Všechno je v prdeli, můj život, je naprosto na nic. Nikdo se se mnou nebaví, máma se o mě stará jak o malý dítě, to je ale sakra hnusnej a krátkej život.

Se vší nenávistí a ubrečenýma očima vyběhnu z ordinace, máma jen sedí na chodbě a telefonuje, asi jí to vůbec nezajímá. Chci ven, chci na svobodu. Běžím co nejrychleji, ovšem mé dýchání mě moc nepomáhá, musím zpomalit, ale i přes pomalejší běh narazím do nějaké osoby. Super, ještě něco lepšího? Ironie nade vše!

„Moc se omlouvám.“ Řeknu a snažím se mu neukazovat svoji tvář, asi není moc normální, že po chodbách nemocnice chodí holky s ubrečeným obličejem a nikdo s nimi nejde. Pak srazej kluka a ten na ně ještě vylije to zasraně horký kafe.

„Promiň, ne to já se moc omlouvám, jen nevím, jak ti to teď můžu vyčistit.“

„No asi nijak, přežiju to, zvládla sem i horší věci.“ Proč se s ním vůbec bavím?

„Nechceš něco?“ Ani ho to nenechám dopovědět a ukončím to sama.

„Ne nic nechci, díky.“ Usměju se na něj a pokračuji v mém opouštění té nejhorší budovy. Směr svoboda.

„Mimochodem máš hezký vlasy!“ zvolá po chodbě. Kéž by.

Mé mámě je teď asi úplně jedno, kde sem, nějak se za mnou netrmácí. Asi je telefonát s nějakou super kamarádkou o hodně důležitější než já, její dcera, která už tu brzo nebude.

Člověk si uvědomí, co měl, až když o to přijde.

***

Konečně jsem došla na moje místo, bez mé matky, pomalu se za mnou ani neohlédla. Upřímně, mám ji úplně u prdele. Je mi fuk. Nezajímala se o mě nikdy, tak proč by měla začít teď že? Usadila sem se na svou oblíbenou lavičku. Je to v Hyde parku, jsou tam taková jezírka, jedno je moje oblíbené, takové trochu až zapadlé, ale stojí za to. Voda je křišťálově čistá, je tu klid a nikdy sem u tohoto jezírka neviděla sedět nikoho jiného. Moje místo!

Začala sem přemýšlet, nade vším, proč já, co sem udělal špatně, proč se ke mně ostatní tak chovají a odsuzují mě za věci, které neovlivním, měli by mě chápat a vnímat mě dle mého chování nebo toho, co mám v hlavě. Ale to oni ne.

Když si vzpomenu, jak jednoduché to všechno bylo, když sem byla menší, vždy mi pomohla babička, ale ta už tu není.  Nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit, teda když nepočítám deník, ale od něj se nedočkám názoru, ničeho, jen mohu nalistovat na nějaké datum a vzpomínat, jaké to bylo.

Pohled Kluka:

Nechápu, proč ta holka brečela, vypadala hezky, ale chyběl jí úsměv, snad se nestalo nic vážného. Nebo jo? Jak ještě mluvila s ironií, cítil jsem se..trapně? Nebo jak to mám popsat. Prostě divně, měla nějaké sebevědomí, to musím uznat. Co za další horší věci přežila? Zlomil se jí nehet nebo co? Nevypadala na to.

Pohled Kelly:

Odchytla sem si taxi a odjela domů, už to vidím, výslech. Nenávidím to, ale co se dá dělat.

„Kelly? Co jak si to jako představuješ? Kde si byla, co ti řekl doktor a proč si tak špinavá, stalo se něco?“

„Nedělej, jako, že tě to zajímá!“

„Tak a dost Kelly!“ zvýší na mě hlas. Nána!

„Co mi uděláš? Nikdy si mi nepomohla, tak mě nemůžeš ani potopit.“

„A dost, zítra jdeš do školy!“

„To si děláš srandu? Já nemám skoro čas a jdu do školy? Radši bych byla v děcáku!“

„To si přehnala!“ možná kváká něco dál, ale já odcházím do svého pokoje, kde se zamknu.

Nenávidím jí, musím do školy? To je jako co? Odsedím tam jednu hodinu a pak budou volat domů, ať si pro mě přijede. Doplatí na to!

 ____________________________________________________________

První díl mé nové story!

 Nevím, kdy přesně přidám další díl, protože už mi tento týden začala škola, ale snad co nejdříve!

Děkuju za všechny vaše názory, votes a komenty ♥

ILY! 

Maky xx