LIMITED

LIMITED 11

LIMITED 11

Probudila jsem se. Super, nemocnice, jako bych to tu neznala. Z večera si nic nepamatuju. Jen jsem spadla. Všechno. Dál tma.

„Mami.“ Zašeptala jsem. Nemohla jsem moc mluvit, byla jsem napojená na několika přístrojích, v nose jsem měla takové hadičky. Byla jsem hrozně unavená.

„Kelly! Panebože, co si to vyváděla?“

Zakývala jsem hlavou.

„Zavolám doktora, chvilku počkej.“ Vypadala, jako kdyby tu celou noc byla. Kruhy pod očima tomu odpovídaly.

„Dobrý den, slečno Renshaw.“ První věta, pak začíná hodinová přednáška o mé neopatrnosti, nebraní léků a co já vím.

„Koukám, že dnes jste měla přijet na kontrolu, tak jste to stihla den předem.“ Zasmál se. Vážně si myslí, že je vtipnej? Spíš trapnej!

„Takže, podle informací od vaší matky, neberete léky, ani injekce. Tohle je výsledek. Ještě k tomu jste nachlazená, takže oslabená imunita, hned dvakrát. Co s vámi provedeme?“

„Nevím.“ Zašeptám.

„No to já vím. Vidím to na hospitalizaci, po dobu minimálně čtyř dnů. Uvidíme, zda se to zlepší, pokud ne, tak i na delší dobu.“

„Dobře.“ Opět zašeptám. Nejde mi moc mluvit, jsem šíleně vysílená. Nevím, co se mnou provedli.

„Pošlu sem sestřičku, aby vám vyměnila kapačku.“

Kývnu hlavou a on odchází. Vrhne se na mě máma.

„Prosím tě, co si to včera celý den dělala? Jsi pořádně nemocná a k tomuhle to všechno vedlo.“

„Byla jsem v parku.“ Zašeptám. Opět.

„Já tě asi zabiju, celou dobu?“

„Ehm.“ Vydám ze sebe.

„Kde mám telefon?“ vzpomenu si na náš večerní hovor, nezavolala jsem mu, protože tohle. Bude na mě naštvaný.

„Kelly, ty se jako první zajímáš o telefon?“

Otočím se od ní, ona to nechápe.

„Večer ti ho přinesu, odpoledne musím do práce, zařídit si volno, ale večer znovu přijdu.“

Kývnu, na náznak, že ano.

„Chci spát.“ Řeknu tiše.

„Tak dobrou zlatíčko.“ Řekne a dá mi pusu na čelo.

Okamžitě zavírám oči a usínám.

POHLED HARRYHO:

Už je deset dopoledne a pořád se mi neozvala, začínám mít obavy. Přece ještě nespí. Napíšu jí sms.

„Ahoj zlato, jsi v pořádku? Nejsi na mě naštvaná? Večer jsem ti volal, ale nic.:/*-„

Čekal jsem dlouhou dobu na odpověď, ale marně. Doufám, že ten park platí, třeba se jí jen vybil telefon. To bude ono!

POHLED KELLY:

Probudila jsem se, odpoledne. Máma tu už není, to znamená, že už odešla a vrátí se až večer. Koukala jsem jak debil do stropu. Jsem pitomá nána. Tohle jsem chtěla? Ležet jak krypl na posteli? Co jsem si myslela, že se stane? Že budu pořád lítat po venku v mikině, když už je zima? Jsem blbá. Jak jsem to mohla dopustit? A co Harry? Doufám, že až mi mamka donese mobil, budu mu moct okamžitě zavolat. Proč si nepamatuju jeho číslo? Napsala bych mu od sestřičky, jenom, třeba, že jsem nemocná, nebo mi není dobře. Bude čekat v tom parku? Co si o mně bude myslet. Já jsem to totálně podělala! Jsem blbá! Achjo!