LIMITED

LIMITED 10

Upozornění: Jen se mě někdo ptal na tu paruku, třeba jako, když u něj spala, že jí nesapdla, tak paruky se normálně dělají s tou punčochou a to drží, představte si třeba kaskadéry a herce. J

LIMITED 10

Probudila jsem se, zvedla se z postele a šla dolů. Doufám, že už odešly, a budu tu sama.

„Nejdeš do práce?“ Byla první věta, kterou jsem řekla, když jsem viděla mamku, jak sedí na pohovce s kafem v ruce.

„Ne, protože by sis měla něco uvědomit. Nejsi zdravá, nevíš, co se kdy stane a jsi pořád někde pryč, vůbec s námi netrávíš čas, takže dnes nikam nepůjdeš, budeš se mnou. Musím si tě užít.“

„A myslíš si, že já mám jako náladu se tady s tebou bavit jo?“

„Ano, protože jsem tvoje máma! Budeš mě poslouchat, ještě nejsi ani plnoletá!“

„Takže jde o to, jestli mi je osmnáct nebo ne, protože to mi asi nikdy nebude!“ Pochoduju do kuchyně a vybírám si z ledničky nějaké jídlo. Ovoce.

Usadím se na druhou pohovku, aby byla teda ráda, že s ní trávím čas. Stejně pak zase zmizím.

„Zítra máme jet do nemocnice.“

„Myslím, že už tam ani nemusíme.“

„Proč jseš taková pesimistka?“

„Protože to nemá cenu, podívej se na mě.“

„Vidím svojí šťastnou dceru.“

„Vážně, tohle vypadá jako šťastná dcera?“ Pronesu s ironií, má vážně smysl pro humor.

„Poslouchej Kelly, nic není ještě ztraceno, kolikrát ti už řekli, že už tady nebudeš, kolikrát? Několikrát, a pořád jsi tu, proto!“

„Jo, ale teď ten doktor mluvil vážně, chápeš to?“

„Pokud budeš brát prášky, injekce a nebudeš mít oslabenou imunitu, bude se tvůj stav zlepšovat, chápeš? Předpokládám, že prášky sis k Harrymu vzala a bereš je dál!“

„Ne.“

„Cože?“

„Nevzala jsem si je, protože to nemá cenu, nebudu tady s tebou diskutovat!“

„Tak mladá dámo, uvědom si, pokud nebudeš dodržovat léky a nebudeš chodit na kontroly, řeknu to Harrymu a pak na nás budeš mít určitě čas!“

„No to neuděláš!“

„Ale udělám“ Tak to byla poslední kapka. Zvednu se z pohovky a jdu nahoru do pokoje. To si už dovolila moc! Kecat mi do toho všeho, vůbec tomu nerozumí.

Skočila jsem na postel a spustila svůj vodopád slz. To přece nemůže udělat, zničila by to, zničila by všechno, Harry je jediný, kdo se se mnou baví a ona by to všechno zkazila. To by přece nedokázala!

Pak bych od nich utekla, a to myslím vážně. Zkazila by mi úplně všechno, chová se, jako, kdyby mi bylo deset let, ale to teda rozhodně není. Nesnášela bych jí, nedokázala bych s ní žít.

Postavila jsem se, utřela slzy a šla znovu opět před to zrcadlo.

„Víš, Harry, je tady něco co bych ti měla říct.“ Už jenom při této větě se mi dělá špatně, on by to nepřežil.

„Já, já mám rakovinu, rakovinu krve.“ Zašeptala jsem, jako kdyby byl vedle mě. Tohle mu přece nemůžu říct.

„Harry, já mám leukemii.“ To nejde, prostě to nedokážu. Přímo vidím ten jeho zničený výraz.