Temný anděl

19 část

  *SEN *

   Byla jsem u toho útesu. Měla jsem na sobě bílé šaty, ale ve světle měsíce jakoby se ještě navíc třpytily. Nevěděla jsem co tu dělám.  Proto jsem si sedla na kraj útesu.

  Nevím jak dlouho jsem na tom útesu seděla jen vím, že mě něco za mnou polekalo. Rychle jsem vstala a otočila se. Nikdo tam nebyl. Zvláštní. Pokrčím nad tím rameny a chci si zase sednout. Jenže jak se otočím podjede mi to a já se zachytím jen rukami okraje útesu.

  Moc dlouho se neudržím a vím, že pomoc nepřijde. Proto zavřu oči a pustím se. Čekám kdy dopadnu, ale nic. Otevřu proto oči a vidím, křídla ? Něco mě vynáší nahoru.

  Když doletíme nahoru, postaví mě to opatrně na zem a přistane u mě .Jak se tak snažím zorientovat, zjistit co se děje tak mě totálně odrovná to, jak vypadá ta postava přede mnou.

  Kluk v kápi, do obličeje mu vidět nebylo, svaly se mu rýsovali pod pláštěm a na zádech... Na zádech měl křída ! Černá křídla !

  Probudila jsem se v autě a zrychleně dýchala. „Jsi v pořádku ?“ zeptal se mě Robert.  „Jo, jo jsem.“ Odpověděla jsem mu a dál sledovala krajinu z okénka jedoucího auta.

   Za cestu nepadlo žádné slovo, a když už jsme dorazili byla nějaká třetí hodina odpoledne. Hned jak jsme zastavili vyskočila jsem z auta a rozeběhla se do stáje. „Whispí ! Tolik jsi mi chyběl !“ I když Whisper není můj miluju ho tak jako by byl.

  Chvíli jsem tam s ním byla a vše mu vyprávěla. Když jsem se s ním dostatečně pomazlila, vyšla jsem z boxu a zavřela za sebou. „Zítra se těš na jízdu zlato.“ Řekla jsem a odcházela uličkou pryč ze stájí. Jenže u vchodu do stáje mě někdo popadl a mrštil se mnou o stěnu. Sykla jsem bolestí. „Jestli se ke mně nevrátíš tak budeš trpět !“ Zasyčel mi do tváře. Ten hlas mi byl povědomý. Otočila jsem hlavou a podívala sem se mu do tváře. Daniel ? „K tobě se nikdy nevrátím. Zlomil jsi mi srdce a lítal si za jinýma, když jsme byli spolu !“ řekla jsem a snažila se vyprostit z jeho sevření. To jsem asi, ale neměla dělat, protože mě víc přitlačil na stěnu chytl mě pod krkem a málo mě nadzvedl. Začala jsem se trochu dusit. „Nikomu chybět nebudeš.“ Řekl s úsměvem Daniel. Z posledních sil jsem stačila vykřiknout „Robe pomoc !“ Ani nevím jak jsem si na něj vzpomněla asi proto, že je vždy ve stáji. V tu ráno co jsem zakřičela mě Daniel pustil a já s ránou spadla na zem. Podívala jsem se jeho směrem a uviděla Roberta jak drží Daniela v pevném sevření. „Nech ho jít“ špitla jsem. Sice se do toho Robertovi nechtělo, ale nakonec ho pustil. Daniel se trochu zapotácel a pak utekl pryč ze stáje. „Si OK ?“ zeptá se mě Rob. Zakývám hlavou, že ano. „No měla by jsi jít za Petrou těší se na tebe a měla o tebe strach. Já to dojdu nahlásit co se tu dělo.“ Přikývnu a odejdu ze stáje za Petrou.

   „Ahoj Elis !“  křičí Péťa a běží mě obejmout. „Tak co, jak ti je ? Jsi celá ?“ začne se mě vyptávat. „Jo jsem v pohodě.“ Odpovím a odejdeme do pokoje kde se převléknu a udělám ze sebe zase člověka.

  „Petro ?“ zavolám na ní v pokoji. „Ano?“ ozve se z naší malé koupelny. „Půjdu do stáje a asi tam přespím. Tak kdybys mě ty nebo někdo jiný hledal, ať víš kde jsem.“ Řeknu jí ve stručnosti a odejdu.

  Dojdu do stáje a rovnou zamířím do sedlovny, kde vezmu mrkev a deku. Všechno si sebou vezmu k boxu Whispera. „Ahoj kamaráde, dneska tu u tebe přespím.“ Oznamuju mu a drbu ho u toho na čele. Otevřu dveře boxu a vejdu k němu. „Nevadím ti že ne?“ usměju se a poplácám ho po šíji. Chvíli se s ním jen mazlím a pak ho obejdu, vyskočím mu na hřbet. Lehnu si na něj a zavřu oči. Vnímám jen tu vůni stáje a ten klid.

  Po chvilce z něj slezu. Tenhle den utekl nějak rychle. Ani jsem nestačila něco udělat a už je šero. Whisper si všiml, že jsem slezla a šel si lehnout do rohu. Usmála jsem se nad ním. „Tak jo kamaráde jdeme teda spát.“ Řekla jsem a šla k němu. Lehla jsem si tak, že jsem svou polovinu horní části těla opřela o něj a přikryla se dekou. „Dobrou zlato.“ Zašeptla jsem a jako odpověď mi přišlo jemné zafrkání. Pousmála jsem se a byla ještě chvíli vzhůru. Vnímala jeho teplou sametovou srst, jeho pravidelný dech a jeho rytmický tlukot srdce.

      Další den ráno jsem se probudila díky tomu, že do mě Whispík šťouchá nosem. „No jo, vždyť už jsem vzhůru.“ Povím mu chraplavým hlasem, protáhnu se a vstanu. Po mě hned vstane Whisper. „Hele hochu co jsem ti včera zapomněla dát.“ Vytáhnu z kapsy mrkev. Zastříhá ušima a jedním kousnutím má mrkev v sobě. S úsměvem ho poplácám po šíji. Vezmu deku, odejdu z boxu a jdu ji dát do sedlovny.

   Když odcházím pryč ze stáje uslyším za sebou něčí hlas. „Tak co spáči. Jak jsi se vyspala ?“ ptá se mě usmívající se Robert. „Jo dobře. Čemu se zas směješ ?“ zeptám se ho mírně podrážděným tónem. Nic neřekne jen ke mně přistoupí blíž a vyndá mi z vlasů kousky slámy. „Aha, ehm děkuju.“  Zčervenám, poděkuju a odcházím svižným krokem pryč ze stáje.

  Cestou potkám trenérku „Eliško, převlékni se do jezdeckého a přijď se taky podívat na kruhovku.“ Chtěla jsem se na něco zeptat, ale už byla pryč. „No dobře.“ Řeknu si jen tak do větru.

  Už jsem převlečená do jezdeckého a jdu ke kruhovce za ostatníma a trenérkou.  Vůbec netuším co se tu děje, proč je tu tolik lidí a kdo je v té kruhovce ? „Kde je Whisper ? Já na něm nepojedu ? A co se to tu děje?“ ptám se nechápavě trenérky. „Pojedeš, ale až později. A v kruhovce tu máme nový přírůstek.“ Odpoví mi na mé dotazy trenérka. Nový přírůstek ? Tak to musím vidět. „Jestli chceš můžeš se ho pokusit zkrotit.“ Řekne mi trenérka, když chci jít pryč. Cože ? Já a zkrotit koně. No mohu to zkusit. „Dobře pusťte mě tam.“

  Když jsem vešla do kruhovky zavřeli za mnou. Byla jsem tam jen já a nádherný hnědý hřebec. Začnu se k němu opatrně pomalu přibližovat. Pozoruji to jak zrychleně dýchá. I mě se zvýšila hladila adrenalinu v těle.

  Když jsem skoro u něho tak proti mně vystartuje. Jen tak tak stihnu uhnout. Jen díky tomuhle výstupu slyším posměšky a smích ze všech stran. No počkejte já vám ukážu !

  zůstanu stát na místě. Prohlížím si ho tak jako on mě. Kleknu si na zem a koukám na něj. Mezitím co on si mě ještě prohlíží zjistím od trenérky o něm informace.

    Prý je zvyklí na sedlo a uzdu, ale nesnáší to a nikdy nikoho k sobě moc blízko nepustil. A ještě nikdo na něm neseděl. Jinak jsou mu čtyři roky a jmenuje se Wild Wings (divoká křídla). Celkem se to k němu hodní, protože je divoký a když běží vypadá to jakoby letěl.

  Klečím dál na zemi a přemýšlím jak se k němu dostat když v tom si všimnu, že sklonil hlavu k zemi a kouká na mě. Aha ! Takže už mám tvojí pozornost co chlapče ? Zamlaskám na něj. Zastříhá ušima a popojde až ke mně. Nejistě přešlapuje na místě a pak vztyčí hlavu. Zvednu se ze země. Dám dlaň naproti jeho hlavě. Chvíli na ní kouká, ale pak se dotkne čenichem mé dlaně. Je to naprostou kouzelná chvíle.

  Po pár sekundách se odtáhne zafrká a zatřese hlavou. Už teď vím, že z nás bude určitě dobrá dvojce.

  Otočím se ke kruhovce a vidím jen udivené tváře. Vyjdu tedy z kruhovky a všichni začnou tleskat. Trenérka jen ke mně přistoupí. „Eliško tohle bylo neuvěřitelné ! Máš velké předpoklady stát se legendou.“ Směje se a hrdě mě poplácává po rameni.

Tak tu je další kapitola pro vás. :) Snad se vám líbí....uvítám vaše názory, kritiku, ale i pochvalu. :)