Kylie Nickelson

Opravdu?

Ráno se probudím ze zlého snu. Opět. Nenávidím to. Bojím se, co si na mě přichystal učitel tentokrát. Už při pomyšlení se otřesu. Jdu se nasnídat. ,,Dobré ráno, zlatíčko." pozdraví mě babička. ,,Dobré ráno, babi." ,,Jak ses vyspala?" zajímá se. ,,Špatně babi, zase jsem měla noční můru." ,, To snad nebude tak hrozné ne?" ,,Zdá se mi dokola jen sen a to ten, že mě jde pan učitel Dean zabít a někdy se mu to povede a někdy ne." ,, To je zajímavé, ale nevím, jak bych ti s tím měla pomoct." odpoví trochu sklesle. ,,To je v pohodě, to snad přejde." usměji se, abych ji trochu povzbudila. Nevím ještě, co s tím, ale musím do školy takže nemám čas na tím uvažovat a jelikož vím, že se sejdeme s Danielem, pospíším si.
     Stojí před domem, když otevírám dveře. Přátelsky zamává a já mu zamávám zpátky. Nikdy by mě nenapadlo, že může být i milý.
,,Ahoj Kylie." ,,Ahoj." ,, Připravena do školy."
,,V rámci možností." pokrčím rameny. A je ticho. Jelikož se moc neznáme občas prostě dojdou slova a je takové to trapné ticho. Ticho prolomí až Daniel. ,,Myslíš, že tě zase vyvolá?"
,,Jsem si tím skoro na sto procent jistá." přiznám. Zbytek cesty oba přemýšlíme nad různými věcmi a už nepromluvíme. U školy se jen nesměle rozloučíme a dál už jde každý svou cestou.
Nervózně sedím a odpočítávám minuty a sekundy do zvonění. Čas se neskutečně vleče a já jen sedím a dívám se na ostatní. Závidím jim, jak mohou být tak klidní. Cítím, že mě někdo pozoruje, ohlédnu se tím směrem a spatřím nějakou holku, kterou ještě neznám, ale vím, že chodí do naší třídy. Usměje se na mě, ale není to moc upřímný úsměv, spíš jako by se mi vysmívala, ale to je teď moje poslední starost.
Zvoní! A je to tady, už slyším, jak vstupuje a zase se rozhlíží po třídě. Bojím se, co přijde tentokrát. ,,Dobrý den, posaďte se prosím."
,,Dnes si budeme povídat o tom, co je to kongitivně-behaviorální terapie." oznámí s klidem. Panikařím, už teď vím, že to dopadne katastrofou na tohle téma jsem se nanaučila ani řádku. ,,Postupně budete chodit k tabuli a přiřazovat pojmy. Tak začneme, co třeba slečna Amy Hunter?" zvedne se přesně ta holka, co se na mě usmívala. ,,Jistě pane učiteli." řekne sladce, až je mi na zvracení. Učitel sleduje každý její pohyb v krátké minisukni. Ha, dobrý no taky si můžu vzít hadry coury a bude mě mít rád. Amy přijde k tabuli a správně přiřadí první pojem. Už teď ji nemám ráda. ,,Další třeba slečna Kylie Nickelson." obrátí se na mě. Věděla jsem to. Věděla jsem, že mě vyvolá. Přijdu k tabuli a prohlédnu si pojmy. Nic nevím. Ve staré škole jsme nic takového neprobírali.
,,Copak? Nevíte?" zeptá se s nepatrným úšklebkem. ,,Nevím." odpovím na to.
,, Tak si jděte sednout, nemáme čas, abychom ho tady s vámi mohli ztrácet."tak tohle bolelo.
Jdu si sednout a zjistím, že si mě ta Amy zase prohlíží jako bych byla nějaký hadr, se kterým právě vytřeli. Zbytek hodiny absolutně nevnímám a čmářu si po sešitě. Když konečně zazvoní, seberu si věci a dám se k odchodu.
,,Slečno Nickelson, mohla byste na chvilku?" kývne mým směrem a já se překvapeně ohlédnu. ,,Jistě" nesměle odpovím a bojím se, co přijde. ,,Posaďte se prosím." pokyne rukou směrem k nejbližší lavici. Hned si sednu, podívám se na něho a čekám, co řekne. ,,Vidím, že máte problémy s učením." řekne klidně. ,,Říkal jsem si, že asi bude potřebovat nějaké doučování." dokončí svůj proslov. Chvíli jenom překvapeně sedím a snažím se vymyslet něco, co bych mu na to mohla říct, ale nic kloudného mě nenapadá. ,,Asi ano." pípnu. ,,Výborně, takže kdy máte čas?" zeptá se zase s tím svým úsměvem. ,,No tak..zítra?" pořád ještě nechápu, co se to tady děje. ,,Dobře, takže ve 14:00 tady. Teď už ale budu muset jít takže zítra slečno Nickelson. Nashledanou." hned, co to dořekne, odejde. ,,Nashledanou." řeknu téměř bez hlasu. Jenom se ohlédnu za ním a nemám slov. To, co se právě teď stalo...co to bylo?? Proč mi najednou nabízí doučování, já myslela, že mě nesnáší. Fakt už nic nechápu. Od té doby, co jsme se přestěhovaly sem se dějí opravdu divné věci.
      Sbalím si své věci a dám se na cestu domů. Jdu po parkovišti před školou a vidím Deana, jak nastupuje do svého auta. Když mě uvidí, nepatrně se pousměje a nastoupí. Přidám do kroku, abych zmizela z jeho dohledu. Zajdu za roh a vydám se domů. Vidím ho ještě, jak jede kolem mě, ale snažím se tam nedívat. Dojdu domů. Tohle byl opravdu bláznivý den. Chvíli si ještě povídáme s babičkou, ale jsem dnes nějaká unavená ze všeho, že brzy jdu spát. Zítra je to doučování. Nevím, jestli se mám bát. Teď už mě snad nemůže nic překvapit.