Kylie Nickelson

Následky

,,Babi? Ty mě nepoznáváš?"vyděsilo mě, jak se na mě babička podívala. ,,To jsem já Kylie, tvoje vnučka."nic, jenom zmatený výraz. Po chvíli přišel doktor. ,,Vidím, že jste se nám probrala, jak se cítíte?" Bez odpovědi. Babička si nás prohlížela a vypadala vyděšeně. Po obličeji mi stékaly slzy. Tohle se mi neděje, snažila jsem se přesvědčit samu sebe. ,,Doktore, co je jí, jak to, že neví kdo jsem ?"vyjekla jsem. ,,To je běžné u takového hematomu, musíte na ni jít pomalu. Zabere nějaký čas než bude vše, jak má být. Vaše babička se teď potřebuje prospat a vám bych doporučil to samé, už je pozdě, běžte domů."
Jenom jsem přikývla a absolutně neschopna mluvit jsem se odebrala ke dveřím. ,,Na shledanou."hlesla jsem tiše. ,,Na shledanou a dobrou noc."

Když jsem se dostala domů byla už skoro půlnoc. Neustále jsem nad tím musela přemýšlet. Babička si mě nepamatuje a bude trvat kdo ví jak dlouho než si na všechno vzpomene. Musím se dát do kupy. Jdu spát, ale nejde mi to. Myšlenky mi víří v hlavě. To, co se mi poslední dobou děje není normální, jako by se celý vesmír obrátil proti mně. Nechápu to, co jsem komu udělala? Takovéhle myšlenky se tlačí jedna přes druhou, dokud konečně neusnu.

Další den ráno jsem unavená a nemám náladu na nic. Nejradši bych zalezla zpátky do postele, ale to bych celé hodiny přemýšlela nad babičkou, a tak se radši rozhodnu přeci jen jít do školy. Uvidím Amy hned, co přijdu, tváří se jako kdyby vyhrála nějakou cenu nebo tak něco. Nechápu to, ale neřeším to. Jdu rychle do třídy, protože zvoní a máme Deana. Hned první hodinu, to mi byl čert dlužný. Dean vejde a rozhlédne se po třídě jako obvykle. Pousměje se a jde si ke stolu. ,,Dobrý den, můžete se posadit. Dnes se podíváme na další kapitolu psychologie a to je slavné dílo Výklad snů podle Sigmunda Freuda. Nejdřív si ale někoho vyzkoušíme." Nenenenenene, tak to je jasný.On mě chce vyzkoušet, to vím už teď. ,,Máme nějakého dobrovolníka? Ne, to jsem si myslel, tak někoho vybereme. Třeba..." chvíli si prohlíží arch známek. ,,Tak třeba slečna Nickelsonová."zvedne oči a usměje se. Já to věděla, zvednu se a jdu pomalým krokem k tabuli. ,,Tak slečno Nickelsonová, řekněte nám, co je to psychoanalýza." nastala chvilka ticha. Absolutně netuším. Učení je poslední věc, na kterou jsem včera myslela. ,,Asi nebudu vědět, pane profesore." ,,Dobře, takže za pět a dneska se ukažte na doučování!"skoro vykřikne. No jo, já na to úplně zapomněla. To snad ne, ten mě teď musí nenávidět ještě víc než normálně. Všichni mě se zatajeným dechem sledují. Jdu si sednout. Cítím se hrozně, měla jsem se mu omluvit nebo něco. Celou hodinu přemýšlím o tom, co se stalo. Dean už si mě nevšímá a spokojeně učí. Amy se na něho dívá, jak na svatý obrázek. Občas se na ní taky podívá a nepatrně se usměje. Vůbec si toho nevšímám a dál přemýšlím o babičce. 

Takhle to jde celý den, až zazvoní na konec poslední hodiny. Jak se doučování blíží, jsem čím dál nervóznější. Co mu mám říct? Mám se omluvit nebo dělat jako, že se nic nestalo nebo mu mám snad říct, že moje babička měla autonehodu, je na tom moc špatně a kvůli tomu jsem včera skoro nespala a na nějaké učení neměla ani pomyšlení? Pomalu se přibližuji k jeho kabinetu a vymýšlím scénáře toho, co by se mohlo stát. Zaťukám na dveře a vejdu. ,,Dobrý den, tak jsem tady na to doučování."podívám se po kabinetě. Je tu útulno, knihy úhledně srovnané v řadách, papíry vyskládané na stole a je zde příjemně teplo, což bych nečekala podle toho, jak se Dean chová, ale je to tu moc pěkné. ,,Už jste si to tu dostatečně prohlédla?"zeptá se podrážděně a hledí na mě svýma nádherně modrýma očima. ,,Omlouvám se, ale máte to tu moc hezké."vyhrknu bez přemýšlení. ,,Děkuji vám, ale nepřišla jste snad jenom proto, abyste obdivovala můj kabinet, že ne?"řekne trochu pobaveně. ,,Samozřejmě, že ne. Přišla jsem na to doučování, jak jste chtěl." ,,Výborně, tak se tady posaďte."pokyne rukou k volné židli. Sednu si a nervózně se na něj podívám. Prohlíží si mě se zaujetím, po chvíli lehce zavrtí hlavou. ,,Teď chci slyšet dobrou výmluvu, proč jste včera nepřišla na doučování."hlesne se skrývaným vztekem. ,,Volali mi z nemocnice, že moje babička měla autonehodu, tak jsem hned jela do nemocnice a byla jsem tam celý den."vysypu ze sebe. Dean trochu vyvalí oči a poposedne na židli. ,,Tak to jsem nevěděl."něco se mu mihne v očích, něco nezřetelného a hned po chvilce už na něm není nic patrného. Sklopím oči a čekám, co na to řekne. ,,Příště mi dejte, alespoň vědět" dodá po chvíli. ,,Promiňte, ale na to jsem v tu chvíli opravdu nemyslela." odseknu. ,,Nelíbí se mi jakým tónem to říkáte."zamračí se. ,,Omlouvám se, ale jsem vyčerpaná..kvůli babičce...nespala jsem a je toho na mě prostě moc."už skoro brečím. Proboha nerozbreč se před ním, to by mu udělalo obrovskou radost a to nesmíš dopustit. Nebreč!! Nepomohlo to, brečím... ,,Omlouvám se. Nechcete to doučování odložit prosím. Já-já se teď na to necítím."vykoktám. ,,Jistě, tak přijďte zítra, jestli vám to pomůže."opáčí trochu soucitně. ,,Děkuji vám."zvednu se a odejdu. Při odchodu se na něj ještě otočím, vypadá trochu smutně asi..nevím v něm je těžké se vyznat, ale za tohle mám alespoň o trošičku radši.