Kylie Nickelson

Babi?

Ráno se vzbudím. Tentokrát se mi nic nezdálo, za což jsem neskutečně ráda. Stačí, že se budu muset dívat na Deana 2 hodiny a potom ještě to doučování . Ještě, abych měla obrovské kruhy pod očima, protože bych se absolutně nemohla vyspat kvůli němu a těm snům, co se mi zdají.
        Jdu do kuchyně, abych se nasnídala. Babička už zase něco chystá. ,,Dobré ráno, zlatíčko." ,,Dobré, babi" usměji se. Dnes babička připravila lívance s malinami. Mňam. Hned, co se nasnídám se jdu převléknout. Babička mi nabídla, že mě sveze do školy a já jsem nemohla odmítnout. ,,Tak tohle bych si nechala líbit každý den."zakřením se na ni. ,,No jo, to by se ti líbilo." usměje se na mě.
     Při cestě si povídáme: ,,Babi, odpoledne přijdu na oběd, odpadla nám jedna hodina a já o ní nemám co dělat." ,,Dobře, budu s tím počítat." dořekne a já vidím, že jsme u školy. Vystoupím z auta. ,,Ahoj babi." ,,Ahoj zlatíčko. Užij si to ve škole." ,,Díky babi, užiju neboj."řeknu trochu ironicky a vydám se do školy. Hned u vchodu uvidím Amy s nějakou partičkou holek, jak si mě prohlížejí a něco si šuškají. Super, přesně tohle dneska potřebuju, aby mě tady pomlouvaly nějaké slepice. Zatnu zuby a rychle projdu kolem nich.
   Konečně dorazím do třídy a sednu si. První hodina je matematika. Učitelka vstoupí do třídy a zahájí hodinu. Počítáme samostatně do sešitu, když někdo zaklepe na dveře. Je to pan Black. ,,Omlouvám se, že ruším, ale potřebuji mluvit se slečnou Nickelsonovou." Překvapeně zvednu oči. Všichni mě sledují. ,,Jistě, tak slečno běžte."vyzve mě učitelka. Vstanu a jdu ke dveřím, kde stojí pan Black. Pan Black okamžitě zavře dveře a někam mě vede. Jdeme po chodbě a zahneme vpravo,dojdeme do velké sborovny, kde čeká nějaká paní s telefonem v ruce. ,,Máme tu pro Vás hovor slečno."řekne klidně. ,,Děkuji."vezmu sluchátko a čekám co se bude dít. V telefonu se ozve nějaká paní.
,,Dobrý den, volám Vám z nemocnice, dnes přivezli vaši babičku..." ,,Co prosím??"vyhrknu. Nemůžu tomu uvěřit. ,,Co se jí stalo?" ,,Měla autonehodu."ne znovu ne prosím. Moji rodiče zemřeli při autonehodě, tohle se nemůže stát znovu. Babička je všechno, co mám, už nikdo mi nezbyl. ,,Je to vážně ?" ,,Je na operaci, nic dalšího Vám zatím nemůžeme sdělit." začnu brečet. Tohle nemůže být pravda. Okamžitě se rozběhnu ke dveřím, musím do nemocnice za babičkou. Někdo na mě volá, ale nevnímám nic kolem sebe. Celou cestu do nemocnice běžím. 

Uvnitř na mě promluví nějaká paní na recepci, protože tady už nějakou dobu stojím a nemohu popadnout dech. ,,Jste v pořádku, slečno?"ptá se ustaraně. ,,Ji-s-tě."odpovím. ,,Hledám svou babičku, dnes ji přivezli a měla by být na operaci."vychrlím ze sebe. ,,Ano, mám to tady. Už je po operaci a je na pokoji číslo tři, ale ještě za ní nemůžete, musíte počkat na doktora a ten vám řekne víc." ,,Děkuji."rozběhnu se k pokoji a už dveřmi ji uvidím. Leží tam nehybně a je připojena na nějaký dýchací přístroj. ,,Vy budete slečna Nicklesonová, mám pravdu?"vyruší mě někdo z myšlenek. ,,Ano to jsem." ,,Já jsem doktor Jackson a mám na starosti vaši babičku."představí se mi. ,,Pojďte prosím se mnou."vede mě do nějaké místnosti. Posadíme se a já netrpělivě čekám, co řekne. ,,Vaše babička utrpěla poměrně  závažné zranění. Náraz způsobil hematom v mozku a další méně závažná zranění jako zlomení pravého zápěstí. Je prozatím stabilizovaná, ale ještě čekáme na výsledky vyšetření. Bohužel nemůžeme v nejbližší době posoudit její stav a stav hematomu.Můžeme pouze doufat, že se nebude zvětšovat."nemůžu tomu uvěřit, proč se všechno tohle děje mně? Kdyby mě babička nevezla ráno do školy nic z tohohle by se nestalo a ona by teď doma pekla jeden ze svých výborných koláčů. Už to nevydržím a rozbrečím se. ,,Slečno, to bude v pořádku, vaše babička se uzdraví, nebojte se."trochu mě to uklidní, ale brečet nepřestanu. Potřebuji ze sebe dostat všechen stres a prostě se jenom vybrečet. ,,Nechám vás tu teď samotnou, volají mě ještě k pacientovi."vyrazí ke dveřím. ,,A mohu za ní?"otočí se na mě a přikývne na souhlas. Rychle vyrazím z místnosti a opět najdu pokoj číslo tři. Hned vstoupím a opět ji vidím. Tak bezmocnou. Je mi z toho úzko. Přistoupím a sednu si na okraj postele. ,,Ach babi, proč mi tohle děláš?"řeknu jen tak pro sebe.

Sedím tu už několik hodin a pozoruji babičku, zatím se neprobrala, ale byl tu doktor a říkal, že se brzy probere. Přemýšlím o všem možném o škole, babičce a rodičích. Nemůže se opakovat minulost, to bych už nezvládla. Ztráta rodičů pro mě byla hrozná a ztráta babičky..to už bych neměla nikoho a musela bych do děcáku a to v žádném případě nechci. Z přemýšlení mě vytrhne babička, která se nepatrně pohne. ,,Babi? Babičko?" jemně se jí dotknu. Snaží se otevřít těžká víčka a nakonec se jí to podaří. Zmateně se rozhlíží, až její zrak spočine na mně. Vidím jí na očích, že mě nepoznává.