Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola třiatřicátá

Sklepením se jako vždy táhl zápach zatuchliny a plísně. Od kamene se odrážely dvoje kroky. Idina šla po boku svého otce mlčky a neustále kmitala prsty ve vzduchu. Její pokusy o uklidnění vlastního srdce se ovšem nesetkaly s úspěchem. Čím dále kráčeli, tím více cítila narůstající nervozitu.

Lord Voldemort se konečně zastavil a mávl hůlkou. Zámek na mřížích cvakl a oni měli volnou cestu. Žena, která se choulila v koutu malé cely, sebou vyděšeně škubla a tiše vyjekla. Nebylo se čemu divit, za posledních několik dní na ni Idina vyzkoušela různé kletby.

„Víš, co máš dělat," pronesl Pán zla téměř líně a zůstal postávat nedaleko mříží. Idina přikývla a udělala dva kroky blíž k ženě. V prstech už svírala hůlku a v mysli si přehrávala jediné slovo, které musí vyslovit.

Namířila hůlku a cítila, jak jí od konečků prstů vibruje magie a přechází do celého těla.

„Imperio."

Cítila, jak její kouzlo proráží papírové hradby okolo ženiny mysli. Neviděla útržky vzpomínek ani myšlenek, protože nepoužila nitrobranu, ale věděla, že je uvnitř.

Postav se, přikázala jí v duchu a sledovala, jak se žena přestala choulit v koutu a bez protestů se postavila na slabé nohy. Dlouho ovšem nevydržela, po několika vteřinách spadla na zem.

„Co se stalo?" zeptal se jí ostře Voldemort, až sebou Idina neznatelně škubla.

„Je příliš slabá, aby stála na nohou, nic jiného," odpověděla, aniž by se na otce podívala. „Stále jsem uvnitř."

„Dobrá, tak zkus něco dalšího."

Idina chvíli přemýšlela, než jí nařídila, aby se znovu postavila a přešla celu. U mříží se jí ovšem zase podlomily nohy slabostí. Voldemort opovržlivě zamlaskal a převrátil ji na záda bosou nohou.

„Zabij ji," nařídil.

„Ale Avadu jsem měla zkusit až úplně poslední," namítla Idina překvapeně.

„Neřekl jsem, abys ji zabila takhle," odporoval jí Pán zla a podíval se na ni. „Nařiď jí, aby se zabila sama."

Idina nejistě přikývla. Ti mudlové, na kterých trénovala, sice trpěli, ale ještě ani jednoho z nich nezabila. Ruka s hůlkou se jí mírně roztřásla.

Zhluboka se nadechla a přemýšlela, jak by se v téhle malé cele mohl někdo zabít tak, aby to bylo poměrně rychlé.

Uškrť se, nařídila jí Idina. Cítila mírný odpor, ale žena nebyla dostatečně silná, aby vzdorovala déle než několik vteřin. Zvedla ruku, kterou měla položenou na chladné zemi, chytila se vlastního hrdla a pevně stiskla.

Idina s rozšířenýma očima sledovala, jak se žena dusí vlastní rukou. Oči měla vyvalené a plné strachu, obličej jí začal modrat nedostatkem kyslíku. Trvalo jen několik vteřin, než sebou naposledy škubla a zůstala nehybně ležet na podlaze cely.

„Výborně," řekl tiše Voldemort a potěšeně se na svou dceru usmál. „Nepochyboval jsem, že ti tahle kletba půjde. Samozřejmě ji budeš cvičit, ale ne tak často, jako další."

Idina zaraženě přikývla a donutila se odtrhnout od mrtvé pohled.

„Pro dnešek to bude všechno," oznámil jí poté a Idina si překvapeně uvědomila, že jeho hlas zněl až otcovsky starostlivě. „Budeme pokračovat zase zítra. Po prvním zabití každý potřebuje chvíli na vstřebání."

Znovu přikývla a schovala si hůlku. Při odchodu si dávala pečlivý pozor, aby o mrtvou nezavadila pohledem a obešla ji obloukem tak velkým, jak jí to jen cela dovolovala.

-------------------

Draco nejistě zaklepal na dveře pokoje. Po tichém vyzvání otevřel a vklouzl dovnitř. Ihned zase dveře zavřel a rozhlédl se.

Idina seděla u otevřeného balkónu opřená o rám dveří. Kolena měla přitažená k hrudníku a jednou rukou hladila Kailu, zatímco pozorovala zahrady. V jednom záhonu pracoval domácí skřítek a staral se o růže, jiný zase zastříhával živý plot.

„Nebyla jsi na obědě," promluvil Draco a posadil se naproti ní.

„Neměla jsem hlad," odpověděla tiše. Neušlo mu, že má na tvářích stopy slz. Sice téměř zaschlých, ale byly tam.

„Co se stalo?" zeptal se jí a zkřížil si nohy pod sebe.

„Proč si myslíš, že se něco stalo?" namítla, aniž by se na něj podívala.

„Protože pokaždé, když se něco děje, tak se stahuješ do sebe," odpověděl Draco bez váhání a pátravě se na ni zadíval. Nedokázal ovšem z její tváře nic vyčíst.

„Ne každý má potřebu své vnitřní pocity řešit s ostatními," opáčila nevzrušeně. Chlapec si povzdechl a zadíval se stejným směrem jako ona.

„Tak mi řekni, proč dneska netrénuješ."

Idina se zarazila uprostřed hlazení kočky a ruka se jí mírně roztřásla. „Trénovala jsem. Šlo mi to dobře, proto mi otec dopřál odpoledne oddechu."

Z jejího tónu poznal, že se o tom nechce bavit. Taky věděl, že nemá cenu se z ní snažit cokoliv dostat. Kdyby chtěla, řekla by mu to.

A jeho mrzelo, že mu to říct nechce.