Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola osmapadesátá

Vítězství bylo na dosah. Ovládali Ministerstvo kouzel, Bradavice a valnou většinu celé kouzelnické společnosti na ostrovech. Lapkové měli plné ruce práce s mudlovskými šmejdy a nevhodnými lidmi, kteří byli na jejich seznamu.

Jediné, co jim zbývalo, bylo najít Pottera a bezovou hůlku, kterou její otec tak moc chtěl. Po měsících ustavičného hledání se mu nakonec podařilo dopátrat onoho mladíka, který před lety Gregorovičovi hůlku ukradl. A nebyl to nikdo jiný, než Gellert Grindelwald.

Odjela proto s otcem do Evropy, aby ho vyslechla v Nurmengardu, ve vězení, které dal kdysi sám vybudovat pro své nepřátele. Po jeho prohře s Burmbálem tam byl ovšem sám uvězněn a držen pod zámkem už víc než padesát let.

Dostat se do jeho cely pro ně nebyl žádný problém. Oba dva se vznesli do vzduchu a letěli podél vězeňské zdi až k nejvyšší věži, kde se nacházel cíl jejich cesty. Idina se protáhla do cely malým okýnkem po svém otci a postavila se vedle něj.

Cela byla malinká a zařízená podobně jako v Azkabanu. Na posteli v rohu místnosti ležela schoulená postava pod tenkou přikrývkou. Luskla prsty a nad jejich hlavami se objevila koule světla, která ozářila tmavou celu.

Muž se mírně zavrtěl a převrátil se k nim čelem. Několik vteřin na ně jen zíral, poté se posadil a usmál se bezzubým úsměvem.

„Tak jste přece jen přišel," zachraptěl Grindelwald. „Čekal jsem, že přijdete...dřív nebo později. Vážil jste ale zbytečnou cestu. Nikdy jsem ji neměl."

„Lžeš!" vyštěkl její otec.

„Kéž bych nelhal," odvětil stařec. „Ta hůlka je nejmocnější hůlkou na světě, každý, kdo věří v její existenci, by si ji přál mít."

„Řekni mi, kde je, a já ti prokážu milost."

„Netoužím po tvé milosti," namítl Grindelwald. „Netoužím po ničem, co mi chceš nabídnout."

„Pak si tady hnij dál, ale nejdřív mi řekni, kde je ta hůlka."

Grindelwald se zasmál a poté se mohutně rozkašlal.

„A proč bych měl?" opáčil. „I kdybys ji získal, ta hůlka ti nikdy nebude sloužit."

Idina na otci viděla, že se ho zmocňuje vztek. Rty se mu stáhly do ještě tenčí linky a oči se změnily na dva úzké rudé proužky.

„Ta hůlka mi bude sloužit stejně, jako sloužila tobě a těm před tebou!" procedil skrz zuby. „A pokud mi neřekneš, kde ta hůlka teď je, zemřeš."

„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, smrt pro mne bude vítaným vysvobozením!" zasmál se Gellert. „Nepřinese ti ale to, po čem toužíš. Je příliš mnoho věcí, kterým nerozumíš a ani rozumět nemůžeš."

Idina překvapeně zamrkala. Nejenže se jich zřejmě vůbec nebál, ale klidně vyslovil i jméno jejího otce, které se všichni báli vyslovit.

„Proč vám tolik záleží na tom, abychom se k té hůlce nedostali?" vložila se do toho Idina, když ji přemohla zvědavost.

Grindelwald na ni poprvé za tu dobu upřel svou plnou pozornost.

„I o tobě jsem slyšel," prozradil jí. „Slavná dcera Pána zla, která je podle některých krutější, než sám Voldemort."

„Neodpověděl jste mi," připomněla mu. „Na ostrovech nikoho nemáte, proč vám na tom tolik záleží? Obzvláště, když jste chtěl prakticky totéž, za co bojujeme my."

„Já bojoval za to, abychom se přestali schovávat před mudly," opravil ji Gellert. „Aby ti, kteří mají moc, byli na vrcholu.

Vy naopak chcete společnost, kde mudlové nemají své místo. A ani ti, kteří podle vás nemají dostatečně čistou krev."

„Řekněte nám, kde ta hůlka je, a dopřejeme vám-"

Idina se odmlčela, když ucítila své Znamení zla. Volali ji z Malfoy manoru, i když dobře věděli, že je mimo ostrovy. Podívala se na svého otce, jehož tvář se stáhla vztekem.

„Pitomci," procedil skrz zuby a ona pochopila, že volají i jeho. Přece jim jasně řekl, aby je nevolali, pokud se nebude jednat o něco mimořádného.

„No tak mě zabij!" zareagoval Grindelwald na něco, co mu její otec řekl. „Nezvítězíš, nemůžeš zvítězit! Ta hůlka nikdy, nikdy nebude tvoje-"

Celu osvítilo zelené světlo smrtící kletby, když Voldemort ztratil trpělivost a Grindelwalda zabil. Zatímco Idina zůstala zírat na mrtvé tělo starce, její otec se otočil k okýnku věže a pokusil se potlačit vztek, který v něm bublal.

„Co teď?" zajímala se po několika minutách. „Nic jsme z něj nedostali."

„Přijdeme na to i bez něj," procedil skrz zuby. „Teď se vrátíme zpět a zjistíme, co se tam zatraceně děje!"

Idina přikývla a následovala otce ven z vězení. Bylo to stejně lehké jako se tam dostat, stejně jako cesta zpět do Anglie. Trvalo jim to jen několik minut, než se objevili před branou Malfoy manoru.

Hned po otevření hlavních dveří jí došlo, že je něco špatně. Bellatrix řvala vzteky a strachy zároveň na někoho, kdo s ní byl v přijímací hale.

„Co to má znamenat?!" zaburácel Voldemort na prahu dveří, kde se zastavil. Idina šokovaně zírala na roztříštěný lustr a i další nábytek, který neunikl kouzlům.

Všichni v místnosti okamžitě padli na kolena a jeden přes druhého začali s vysvětlováním. Podařilo se chytit Pottera díky Tabu, nicméně unikl i se všemi vězni, kteří se v tu chvíli v domě nacházeli. Neměli tedy nic, ani Pottera ani hůlku.

Všichni v domě odnesli vztek, který v sobě Voldemort potlačoval a který v Idině zaplál ve chvíli, kdy Bellatrix řekla Potterovo jméno.