Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola padesátá

Idina se posadila do křesla před Voldemortův stůl a nadzvedla tázavě obočí. Viděla na otci, že není v dobrém rozpoložení, to ostatně nebyla ani ona.

Potter jim znovu proklouzl mezi prsty, hned dvakrát. Poprvé, když vtrhli k Weasleyovým, odkud se mu podařilo uniknout, a podruhé včera, když se vloupal na Ministerstvo kouzel ze zcela neznámého důvodu.

„Musím ti něco říct," přiznal Voldemort a přešel ke knihovně. Chvíli knihy přejížděl pohledem, než jednu z nich vytáhl a podal jí ji. Byla tenká a v černé kožené vazbě.

„Viteály?" přečetla název zmateně. „Při učení jsem na ně narazila. Co s nimi?"

„Díky nim jsem pouze ztratil sílu v tu osudnou noc," vysvětlil. „Moje duše nadále přebývala v nich, a proto jsem mohl získat zpět své tělo."

„Ano, došlo mi to, když jsem na ně narazila," pokývala Idina hlavou. „Nevím o nich mnoho, ale to podstatné ano. Nebylo těžké si to domyslet."

„Před osmdesátým prvním rokem jsem jich vytvořil celkem šest," pokračoval Pán zla. „Deník, prsten, pohárek, medailon, diadém... a tebe."

Idina se v křesle napřímila. „Cože?"

„Jsi jeden z mých viteálů," zopakoval Voldemort netrpělivě. „Deník byl zničen Potterem v devadesátém třetím, a tak jsem vytvořil náhradní, Nagini."

„Nedochází mi pointa," přiznala Idina. „Proč bys vytvářel viteál z člověka nebo zvířete, když jej můžeš vytvořit z věci, kterou lehce ukryješ?"

Voldemort si povzdechl. „Protože by jen málo lidí napadlo, že by viteál mohl být člověk. Navíc o nich ví jen velmi málo kouzelníků, je to velmi černá magie."

„Co to pro mě ale znamená?"

„Nesmrtelnost, nejspíš," odpověděl po chvíli ticha. „Dokud v sobě budeš mít část mé duše, nemůžeš zemřít."

Idina přikývla. „A proč mi to vykládáš? Dosud ses o tom nezmínil."

„Máš právo znát o sobě všechno, navíc by někoho z našich nepřátel mohlo napadnout se pořádně začít pídit po tom, jak jsem dokázal přežít."

„Pamatuju si, že viteály jdou zničit velmi těžko," poznamenala Idina zamyšleně.

„Vím jenom o Nebelvírově meči a baziliščích zubech," přitakal Pán zla.

„A ty jsou kde?"

„Meč je bezpečně uložen v Bellatrixině trezoru a baziliščí kosti leží uvnitř Tajemné komnaty."

„Takže nemáme žádný problém," usoudila. „Pochybuju, že by se kdokoliv z Řádu vydal do Bradavic, kde je Alecta, Amycus a hlavně Severus. A ke Gringottovým se rozhodně nedostane, mají hodně přísná pravidla."

„Uvědomuješ si, že pokud to o tobě zjistí, budou tě chtít zabít?" přimhouřil Voldemort podezřívavě oči.

„To chtějí už teď, nic nového pod sluncem," pokrčila rameny. „Navíc jsi sám řekl, že jediný způsob, jak zničit viteál, je použít Nebelvírův meč nebo baziliščí zub. Nikdo z našich nepřátel nemá ani jedno, v tom případě mi žádné nebezpečí nehrozí."

„Přesto bych chtěl, abys omezila pochůzky mimo Malfoy manor," dodal Voldemort nesmlouvavě.

„Ale ne dnes," nesouhlasila. „Mám jít vyslechnout ty zaměstnance."

Voldemort nespokojeně zamlaskal, ale nic neřekl. Byl to on sám, kdo ji tím úkolem pověřil. A všichni ostatní Smrtijedi, kteří byli dostatečně schopní, měli už své vlastní úkoly.

„Ale hned potom se vrátíš."

Idina souhlasně přikývla a vstala. „Když mě teď omluvíš, čím dříve tam půjdu, tím dřív budu zase zpět."

------------------

Idina vyšla z jednoho z krbů a rozešla se k výtahům. Lidé jí vyděšeně ustupovali z cesty a tvořili tak cestičku kolem fontány s novou sochou, kterou pomáhala vytvářet, a kolem kontroly až k výtahům.

Nastoupila sama a stiskla příslušné tlačítko. Zlaté mříže se zavřely a výtah se dal do pohybu. Trhl sebou směrem dolů, potom se zastavil a rozjel se nahoru.

„Co to sakra..."

Idina zamračeně shlédla na tlačítka s čísly. Místo dvojky svítila desítka, kterou určitě nestiskla. Pokusila se stisknout dvojku, ale panel nereagoval.

V tu chvíli se výtah zastavil a zlaté mříže se odsunuly, zatímco jí ženský hlas oznamoval patro. Znovu zkusila stisknout dvojku, ale když výtah nereagoval, vzdala to.

Nejistým krokem opustila kabinu výtahu, jehož mříže se za ní okamžitě zavřely a výtah odjel. Byla odříznutá od jakéhokoliv východu a ona věděla, že to není samo od sebe.

„Když už jste mě sem dostali, tak se alespoň ukažte," pronesla do ticha a udělala několik kroků k soudním síním. „Nebo se mě tak moc bojíte?"

„Není to strach, ale zdravý respekt k někomu, kdo je mocnější než my," promluvil Kingsley a vystoupil ze stínů. V ruce držel hůlku namířenou na ni.

„Pokud se okamžitě neobjeví i ti ostatní, co tady s vámi jsou, zabiju vás tady a teď," varovala jej. „Nepokoušejte mě, Kingsley."

Bystrozor zaběhl očima někam za ni a potom do stran. Idina se rozhlédla a spatřila, jak ze stínů vychází další postavy. Lupin, Tonksová a dva další kouzelníci, kteří na ni mířili hůlkou.

„Pět proti jedné," utrousila pobaveně. „Zdá se vám to fér?"

„Ano," přitakala Tonsková. „My totiž nejsme zplozenci zla s neobyčejnou silou."

„Doro," sykl na ni varovně Lupin.

„Nevím, čeho tímto chcete dosáhnout, ale nepodaří se vám mě zabít," řekla Idina a ušklíbla se. „Neměli byste na to žaludek."

Kouzlo, které na ni Tonsková vyslala, bez nějakých potíží vykryla. Podařilo se jí bránit i dalším čtyřem protivníkům, i když to nebylo tak lehké. Vykrývat naráz pět útočných kouzel jí nedovolovalo příliš útočit zpět.

První se jí podařilo vyřadit ze hry ty dva kouzelníky, které neznala. Zůstala tak stát proti Kingsleymu, Tonksové a Lupinovi.

Brzy vyřadila i Tonskovou a jen chvíli po ní i Lupina, takže zůstala stát proti Kingsleymu.

„Vážně se těším, až zavolám posily," prozradila mu s úsměvem. „Pět členů Fénixova řádu v jeden den, otec na mě bude pyšný."

„Nemusíš to dělat."

Idinin úsměvem se ještě prohloubil. „Máte pravdu, nemusím. Ale já chci."

Chystala se na něj vyslat kletbu, když ji nečekaně do zad trefila omračovací kletba. Místnost se jí zatočila před očima a potom zmizel v temnotě.