Ztracená dcera [HP FF]

Kapitola šestapadesátá

Dostat se přes ochranná kouzla jí trvalo pár minut. Stála s rukama nataženýma před sebou a sotva slyšitelně mumlala latinská slova, dokud necítila, jak pod její magií ochrana povolila.

Poté jí nic nebránilo v tom, aby vešla na pozemky. Rychlým krokem překonala nádvoří a vstoupila do hradu s hlasitým bouchnutím vstupních dveří.

Dveře do Velké síně byly jako vždy otevřené, a tak ji několik studentů zaregistrovalo dřív, než se dostala vůbec na její práh. K uším jí dolehly vyděšené výkřiky a lapání po dechu.

Černý plášť za ní povlával, když procházela kolem kolejních stolů až k tomu, kde seděli profesoři. Snape se tvářil zcela neutrálně, jako kdyby bylo normální, aby se tam lidé takhle zjevovali. Alecta a Amycus naopak vypadali zcela vyvedeně z míry, že ji vidí. Přece jen o jejím návratu dosud nevěděli.

„Čemu vděčím za vaši návštěvu?" zeptal se Snape, když přišla dostatečně blízko.

„Někoho hledám," odpověděla a postavila se čelem ke studentům. „Kde je Ginny Weasleyová?"

Studenti se kolem sebe začali rozhlížet a tiše si šeptat, ale žádná odpověď nepřicházela. Idina se zaměřila na nebelvírský stůl, ale nikde zrzku neviděla. Pouze tváře jejích spolužáků a kamarádů, kteří jediní nadávali najevo svou nenávist vůči ní zamračenými pohledy.

„Slečnu Weasleyovou nikdo poslední tři dny neviděl," ozvalo se za ní. Idina se prudce otočila na Alectu, která seděla vedle svého bratra Amycuse.

„Cože?"

Alecta nejistě polkla. „Jsme si jistí, že ze školy neutekla, jen ji nemůžeme najít."

„Vy teď půjdete se mnou," oznámila jim ledově a otočila se na studenty, kteří na ni vyděšeně valili oči. „Pokud bude mít někdo nějaké informace o tom, kde se Ginny Weasleyová nachází, je vaší povinností to oznámit řediteli nebo profesorům Carrowovým!

Pokud se dozvím, že někdo z vás měl nějaké informace a neoznámil to, osobně se postarám o jeho trest."

Sešla schody a vydala se mezi kolejními stoly zase ven. Alecta i Amycus ji pohotově následovali. Mávnutím ruky hlasitě zavřela dveře Velké síně a otočila se na sourozence.

„Jak vám mohla proklouznout?" vyštěkla nahněvaně. „Máte ta děcka hlídat! Není to ani měsíc, co jste ve své funkci, a už jste selhali!"

Alecta se mírně přikrčila. „Určitě ji najdeme, na hradě není moc míst, kam by se dalo schovat."

„To si jenom myslíte," odfrkla si Idina škodolibě. „Její bratři znali tento hrad zpaměti, určitě jí dali nějaké typy. To stejné Potter. Jsou tady chodby a místnosti, o kterých nemáme nejmenší tušení!"

„Tajné chodby ze školy jsou uzavřené, tím jsme si jistí," řekl pohotově Amycus. „I ta do Chroptící chýše."

I když o takové chodbě neměla nejmenší tušení, nedala to na sobě znát.

„Musíte ji najít, je vám to jasné?" procedila skrz zuby. „Weasleyovi jsou oficiálně nepřáteli nového režimu. Musí být potrestáni, všichni do jednoho."

„Proč?" zajímala se Alecta. „Co nám uniklo?"

„Patří k Řádu," odpověděla. „A za to je stihne trest smrti."

„Samozřejmě," souhlasil Amycus a nejistě nakrčil nos. „A smíme vědět, jak jste se dostala ven?"

Idinu nepřekvapilo, že jí téměř většina Smrtijedů vykala. Dřív jí spíše tykali, protože byla mnohem mladší, ale co získala svou moc, úcta je donutila jí vykat.

„Porušila jsem Tabu, samozřejmě s otcovým souhlasem," odpověděla. „Byl to jediný způsob, ani moje moc nedokázala zevnitř prolomit zabezpečení."

„A jste v pořádku?"

„Samozřejmě, že jsem," odsekla. „Ale jestli nechcete, abych byla opravdu naštvaná, půjdete a najdete tu Weasleyovou!"

Otočila se a zanechala je tam stát. Znovu prošla nádvořím a poté ven za bránu, kde se přemístila.

------------------

„Řekni mi, že lapkové někoho chytili."

Voldemort zavrtěl hlavou. „Po boji s Pastorkem, Lupinem, jedním z té krvezrádcovské rodiny a pár dalšími členy Řádu se jim podařilo uniknout. Hned poté, hádám, se Weasleyovi sbalili a někam se ukryli pod Fideliovo zaklínadlo."

„Pokud se ale ukryli tak rychle, neměli možnost kontaktovat svou dceru v Bradavicích," namítla Idina. „Sovy tak rychle nelétají, nejsou to ani dvě hodiny, co jsem se vrátila."

„Není tam?"

„Alecta s Amycusem mi řekli, že ji tři dny nikdo neviděl," odpověděla. „Tajnými chodbami utéct podle nich nemohla, ale proč by se schovávala, když jsme po nich ještě nešli?"

„Bylo jen otázkou času, než se dostaneš ven," namítl Voldemort. „Možná ji varovali před třemi dny, aby se pro jistotu ukryla. Pokud ale neutekla, musí být někde na hradě."

„Pokud neexistuje nějaká jiná cesta, o které nikdo z nás dosud nevěděl," souhlasila. „Takže ji jednou najdeme, dřív nebo později. A tím vylákáme i ostatní Weasleyovy z jejich úkrytu. Dali by za sebe život, nedovolili by, aby se jí něco stalo."

Voldemort se ušklíbl. „A to je přivede na smrt. Ta jejich láska."

Dřív by s ním nesouhlasila, pomyslela by si, že láska je mocná a dokáže naopak všechno zachránit. Jenže to bylo předtím, než jí zabili Dimitriho.

„Přesně tak," přitakala se širokým úsměvem.