Dračí poklad

1. pomoc

Naruto se zabouchl ve svém pokoji a nechal své emoce vyplout na povrch. Jak jen ho mohl nechat na pospas? Co když už ho nikdy neuvidí? Co když je vážně mrtvý? Takové myšlenky se mu honily hlavou. Nakonec vyčerpaný slzami padl do postele a usnul. Večer ho probudilo klepání na dveře.
"Mladý princi, za 10 minut je večeře." ozvala se služebná.
"Nemám hlad." křikl na ní rozespale.
"Jeho veličenstvo si přeje Vaši účast."
"Fajn, budu tam" zabručel. Nejdřív mu řeknou takové špatné zprávy a pak dělají jako nic. To se mu nelíbilo.
Vstal a šouravým krokem se vydal do hodovní místnosti.

Vešel dovnitř a aniž by se usmál, tak tiše usedl na své místo. Místo toho aby jako vždy rychle zhltl své jídlo se v něm šťoural a vůbec mu to neubývalo. Snědl asi 3 sousta, než oznámil, že má dost a neodešel z místnosti. Královský pár se na sebe akorát starostlivě podíval, ale nic neříkali. Jako kdyby si mysleli, že se z toho jejich syn vyspí a bude jako dřív.

Bohužel, tak se nestalo. Místo toho se princ uzavřel sám do sebe. Z jeho tváře se vytratila veškerá radost, kterou nahradil smutek až chvílemi apatie. Ani nejlepší dvorní šašci ho neuměli rozveselit. Takhle uběhl již měsíc a Minato s Kushinou byli zoufalí. Domluva, výhrůžky či křik a slzy vůbec nepomáhali.

"Co budeme dělat? Mám pocit, jako kdyby se nám Naruto každým dnem vzdaloval." začala Kushina a přecházela po trůním sále sem a tam.
"Já vím. Takhle to dál nejde...." odvětil sklesle Minato a snažil se, vymyslet jak vrátit úsměv svému synovi.
"Včera jsem ho vzala na jeho nejoblíbenější rámen a vypadal, jako kdyby mu nechutnal." zhroutila se u svého manžela. "Co budeme dělat?" špitla.
"Co by na to asi řekl Jiraiya?" usmál se slabě Minato při vzpomínce na svého otce.
"No jasně Jiraiya." zaradoval se Král.
"Myslíš, že tvůj táta dokáže Narutovi pomoc?"
"Jsem si tím jistý. Naruto ho má velmi rád. A to z mnoha aspektů. Zvlášť když mu pomáhá s rytířským tréninkem, který jsem mu zakázal."
"Myslím, že máš pravdu." usmála se Kushina při vzpomínce jak její malý chlapec dováděl se svým dědou.

Jak bylo rozhodnuto, dal se Minato do psaní dopisu, ve kterém vylíčil své obavy o Naruta. Jakmile vhodně zakončil dopis, nechal ho poslat pomocí poštovního sokola.

O tři dny později, brzy z rána celý hrad zachvátila panika. Nikdo z personálu netušil, že král očekává v tak krátké době návštěvu. A o to byli všichni překvapení, když Tsunade s Jiraiyou vešli nenápadně do hradu postranní chodbou. Celý personál se mohl zbláznit, i když je král varoval. A i když byl hrad čistý, upravený, místnosti byly připraveny přijmout kdykoliv návštěvu, tak měli najednou všichni problémy, ale to je jiný příběh.
Postarší pár si to zamířil do trůnního sálu, kde Minato vyřizoval nějaké dokumenty.
"Když budeš takhle pokračovat, tak tě o za chvíli pohltí." usmál se Jiraiya.
"Pro jednou s ním musím souhlasit." přidala se Tsunade.
"Mami, tati, tak rád Vás vidím." Minato okamžitě upustil od své práce a vydal se přivítat své rodiče. "Jsem moc rád, že jste dorazili, ale myslel jsem si, že tu tak brzy nebudete."
"Jak jde o Naruta, tak jsme chtěli pomoc co nejdřív."
"Vážně je to tak vážné?" zeptala se Tsunade.
"Od toho incidentu se neuvěřitelně změnil. Nevím, jak mu pomoc. Už se ani nesměje..."
"Víc vědět nepotřebuji. Tohle je velmi naléhavá situace." skočil mu do řeči Jiraiya.
"Neboj se Minato, jsem si jistá, že to zvládneme vyřešit." usmála se Tsunade.
"V to doufám." usmál se slabě Minato

Jiraiya spolu s Tsunade se vydali navštívit Naruta. Jiraiya tiše otevřel dveře a nakoukl s úsměvem do pokoje. Spatřil pouze spícího Naruta zachumlaného v přikrývkách.
"Naruto." oslovila ho jemně Tsunade. Samozřejmě bez odpovědi. "Možná bychom měli počkat, až se vyspí. Spánek přeci taky pomáhá." došla ke svému vnukovy, lehce ho pohladila a vydala se ke dveřím.
"Ty nejdeš?" obrátila se na svého manžela.
"Myslím, že se ještě na něco podívám. Můžeš jít napřed." odvětil a přešel ke stolu, na kterém bylo pár dopisů určené pro jeho rodiče a i jeden pro Gaaru.
"Dělej, jak uznáš za vhodné." obrátila se Tsunade a odešla.
"Všechny ostatní včetně babči jsi oblafl, ale mě jen tak neoblbneš. Znám všechny tvé triky. Přeci jsem tě je jenom naučil sám." Jiraiya se posadil na okraj postele a obrátil se na Naruta.
"Dědo..." pousmál se slabě Naruto a posadil se.
"Slyšel jsem poslední dobou spoustu špatných zpráv. A nejhorší byla ta, že už se nechceš smát, ani nejíš, a mám o tebe strach."
"Hold mi není zrovna do smíchu." odsekl
"Slyšel jsem, že tě unesl drak, je to pravda?"
"Drak mě unesl,.. a bratr mě odvedl zpět do paláce." odvětil smutně.
"No, tak raději se v tom nebudu šťourat. Obraťme list. Trénoval jsi během mé absence? Jsem zvědavý, jestli jsi se nenaučil nějaké nové triky?" začal Jiraiya z vesela. Naruto pouze kývl na souhlas. "A ukážeš mi co jsi se naučil?"
"Jak chceš." odvětil apaticky a společně se vydali na cvičiště, které bylo touto dobou opuštěné.

Naruto se pustil do boje s figurínou, ale vůbec se nebavil. Jiraiya ho povzbuzoval, ale ani to nepomohlo a tak se v půlce představení vypařil. Po chvíli si toho všimnul i sám princ a přestal. Místo toho se posadil do stínu mohutného stromu a zavřel oči. Jakmile je zavřel, spatřil před sebou zakrváceného Gaaru. To jeho náladě zrovna nepomohlo.

"Po takovém výkonu, co se malinko občerstvit?" vyrušil ho hlas jeho dědečka. Naruto pomalu otevřel oči a spatřil před sebou Jiraiyu s dvěma nanuky. Jeden mu podával. Princovi se na malý moment vrátila do očí ztracená jiskra života a nanuk přijal. Společně se posadili na malou lavičku, na kterou sedávali, když byl princ menší.

Po celou dobu, kdy se ho pokoušel rozesmát uspěl pouze na malý okamžik. Po chvíli se přidala i Tsunade, ale ta měla malou trpělivost a po pár pokusech to vzdala. Takhle strávil Naruto se svým dědou celý zbytek dne. Pomalu se schylovalo k večeru a samozřejmě nastal i čas na večeři.

"Co by jsi řekl, kdybychom si dali k večeři rámen z tvé oblíbené restaurace?" zeptal se Jiraiya Naruta, když se měli vracet do zámku.
"Vážně?" teď, jako kdyby vzplála jiskra života v princových očích. Teď ji jenom udržet.
"Myslím to smrtelně vážně." usmál se Jiraiya.
"Super." nadchl se Naruto a svižným krokem vedl cestu k malému stánku, který podle prince podával ten nejlepší rámen v celém království. Společně se usadili vedle sebe a objednali si každý podle chuti. Tedy až na prince, který si objednal hned dvě várky.
"Tedy, jestli to není můj nejoblíbenější zákazník. Dlouho jsem tě neviděl Naruto." obrátil se na něj kuchař s přátelským úsměvem.
"Jop, byla to dlouhá doba, ale na tenhle stánek se zapomenout nedá, staříku." odvětil žertovně Naruto.

Jakmile dostal každý své jídlo, pustili se do něj. Do prince to padalo, takovou rychlostí že než stihl jeho děda sníst polovinu, princ měl v sobě již celou misku. V tu chvíli si Jiraiya odkašlal.
"Naruto... když jsem tě našel v bídném stavu a dalo mi spoustu práce vidět tě smát se... Pověz, co se stalo? Jsem si jist, že to má co dělat s tím únosem a... tvým srdcem." zvážněl.
Princ se zahleděl do své polévky. Netušil co dělat a cítil jak se mu v očích tvoří slzy.
"To je dobré Naruto. Jestli o tom nechceš mluvit, tak..." snažil se Jiraiya a poplácal ho po rameni. Naruto zavrtěl hlavou, otřel si formující se slzy a začal s vyprávěním.
"Je pravda, že mě unesl drak, ale jeden zloději,... Gaara, mi nosil jídlo a dělal mi společnost, jelikož když jsem zkoušel utéct od draka, tak mě chytil. Gaara mi pomáhal a staral se o mě. Bavili jsme se a... a..."
"Záleželo ti na něm, viď?"
"Víc než dokážu popsat,... jenže Kurama.... Kurama ho nechal..." princovi klesl hlas.
"Naruto, to mě mrzí." řekl a objal svého vnuka, který již nedokázal potlačit slzy.