Srdci neporučíš - DOKONČENO (Lokidore Czech)

Srdci neporučíš

Věnováno všem osamělým srdcím. Nebojte, nezůstane to tak napořád.

~~~

Zšeřelou místnost osvětlovaly jen plameny hořícího krbu, tančící na dřevěných polenech, která nikdy neubývala. S praskotem tančily, vykreslujíce tajemné stíny na zdi s obrazy, jejichž obyvatelé taktně odešli ke svým sousedům v jiných částech školy čar a kouzel, aby nerušili dvě nahá těla propletená na posteli mezi sebou ve slastném zápase tak, že nebylo možné rozpoznat, kde jedno končilo a druhé začínalo. Pod nebesy s rudozeleným baldachýnem se linuly trhané vzdechy, prolínaly se společně s tichými nadávkami a mumláním jmen.

Těla se leskla slabou vrstvičkou potu, ruce zatínaly prsty do kůže, nechávajíce po sobě červené půlměsíce a dlouhé cestičky, rty obou mužů po sobě klouzaly, jazyky bojovaly o nadvládu. Ani jeden z nich nedbal dlouhých černých vlasů, jež se jim pletly do vzájemného kradení dechu - nezajímalo je to. Důležité bylo jen jejich splynutí, při kterém se jejich duše vydaly ze svých pozemských schránek na společný let ke hvězdám.

Zornice se stáhly, nehty se křečovitě zaťaly, vzduch prosycený tělesnou vůní a pižmem proťal výkřik, jen o chvíli později následován druhým. Vášeň vyprchala, vystřídala ji jen touha udržet ten extatický stav čirého potěšení a uvolnění co nejdéle. Tlukot obou srdcí se zpomaloval, zrychlený dech se uklidňoval, ruce už jen líně hladily místa, jako by lehkými doteky chtěly léčit tu syrovou brutalitu, jíž rozdaly před chvilkou.

Loki se vzepřel na loktech, jen neochotně vyklouzl ze svého milence a vpil se do pomněnkově modrých očí, v nichž se odrážely plameny krbu. Velmi pomalu sklonil hlavu, až kolem jejich obličejů popadaly černé vlasy jako temný závoj, jemně políbil ústa, jež při svém orgasmu nechtěně prokousl a krev olízl špičkou jazyka.

„Omlouvám se," zamumlal zahanbeně. Natáhl ruku, přiložil k rance ukazováček a krátce se soustředil. Ranka zazářila zeleným mihotavým světlem, zacelila se.

„Tohle bych chtěl umět," řekl Albus s úsměvem a vtáhl ret mezi zuby, aby prozkoumal jazykem, zda ho skutečně bůh klamu ošetřil tak, jak si myslel.

„Jednou se to naučíš," ubezpečil ho, svalil se vedle něj na záda a natáhl ruku, pokládaje ji na Albusovo pevné břicho. „Já tě to naučím. To mávání hůlkou je zbytečně zdlouhavý proces."

V očích mu zajiskřilo. „To bys udělal?" Natočil se na bok, očima bloudil po štíhlém bledém těle a usmál se, když si všiml, jak se Loki spokojeně šklebí. Narcis jeden. „Proč? Není to snad tvé tajemství?"

„Neučil bych každého," připustil s pokrčením ramen, „ale ty máš potenciál k bezhůlkové magii sám od sebe. Pravděpodobně by se ti to jednou podařilo, i kdybych ti nepomohl." Zdvihl prst na zdůraznění slov. „Není to však nic, co by dokázal každý kouzelník, jen velmi málo vás pozemšťanů má takové magické jádro, které je na to dostatečně silné." Položil mu dlaň na místo, kde vnímal tlukot srdce a pohlédl mu do očí. „Ty jsi mimořádně nadaný kouzelník, Albusi. Jednou budeš velmi slavný."

„Už teď jsem slavnější víc, než mi je milé," zamumlal.

„Budeš se s tím muset smířit, protože to zdaleka není vše, co tě čeká. Jsem si jist, že od tebe lidé Midgardu mohou čekat velké věci." Vyklenul obočí. „Tedy, pokud si to přece jen nerozmyslíš a neodejdeš se mnou na Ásgard."

„Co bych tam dělal? Nejsem bůh jako ty a tvá rodina." Zavrtěl hlavou. „Proč bys mě tam vůbec chtěl? Vždyť by ses za pár měsíců nebo let začal nudit. Já zestárnu a stejně zemřu."

„Není to snad jasné?" hlesl tiše a prsty jemně kroužil po nahém rameni, sklápěje pohled. „Milu –"

„Ne," šeptl Albus a zavřel oči.

„– ju tě," dořekl Loki a vzápětí ztuhl. Tvář, do té doby odkrývající veškeré emoce a city, se stáhla do kamenné masky, smaragdově zelené duhovky zastřel ledový chlad. Začal se toporně sbírat, smetl paži, jež se ho snažila zastavit. Cítil, jak se jeho srdce trhá na kusy a údy těžknou žalem. Nádherný pocit uvolnění a lásky se vytratil jako mávnutím hůlky, místo něj nastoupilo ponížení a vztek.

„Loki," zahučel Albus, snaže se vymotat z pokrčeného prostěradla a slézt za ním z postele.

„Udělal sis ze mě děvku," zašeptal mrazivě a v očích mu zablýskalo. „A já ti věřil. To byla chyba. Podruhé už stejnou neudělám."

„To není pravda," bránil se a konečně napůl spadl z vysoké postele. Naléhavě jej chytil za zápěstí a otočil čelem k sobě. „Nikdy jsem ti nelhal." Druhou rukou si frustrovaně zajel do vlasů. „Pro Merlina, vždyť jsem ti řekl už před třemi lety, když to všechno začalo, jak to se mnou je. Souhlasil jsi. Jak jsem mohl tušit, že se do mě zamiluješ?"

Vytrhl se, jedním mávnutím ruky se oblékl do černého obleku se zlatými a zelenými prvky. „Pořád myslíš na něj? Pořád si myslíš, že miluješ Grindelwalda?" vyplivl suše. „Jak je to dlouho, Albusi, co tě nechal? Patnáct let?" Zavrtěl hlavou. „Strávil jsi s ním pouhé dva měsíce. Kvůli jedné mizerné hádce jsi přišel o sestru i o své sny, rozhádal ses s bratrem. Přišel jsi o vše. Ale jen proto, že tě ošukal jako první, jsi do něj stále zamilovaný." Znechuceně si odfrkl. „Připravil tě o všechno, Albusi. A přesto ho miluješ."

„Je mi to líto," zašeptal.

„Nikdy jsem ti neublížil. Nikdy jsem neudělal nic, co by se ti nelíbilo." Loki palcem setřel slzy, které si začaly razit vlhké cestičky na lících druhého muže. „A ty přesto miluješ Grindelwalda. Byl jsem hloupý." Povzdechl si, vztek z něj vyprchal, ačkoliv bolest zůstávala. Přitáhl si ho do objetí, políbil na čelo. „To mně je to líto. Mohli jsme spolu prožít celý život. Mohl jsem ti zajistit dlouhověkost." Vzal jeho tvář do dlaní, zajal ho do svého pohledu. „Gellert tě nemiluje. Pamatuj na to, až se s ním znovu setkáš."

„Já vím," přitakal sklesle, vymanil se z jeho objetí, sklonil se alespoň pro kalhoty, neboť jeho nahota se mu najednou zdála příliš nevhodná. „Srdci však neporučíš." Zasoukal se do nohavic, vrátil se k bohu a pohladil ho po tváři. Loki se do toho doteku opřel, naposledy si vychutnávaje měkkost dlaně. „Nechci, abys odešel. Nechci tě ztratit, Loki. Mám tě rád –"

„To mi nestačí," zašeptal, sklonil se, s brutálním zoufalstvím ho políbil, a o okamžik později už nechal Albuse v místnosti samotného, míře na Ásgard zapíjet žal.

***

Pozoroval ho, jak sedí za stolem, v rukou otáčí Bezovou hůlku. Cítil jeho zoufalství, jako kdyby bylo jeho vlastní. Ani po třiceti letech se jejich city nezměnily. Ani po třiceti letech nepřestal být Albus pro Lokiho žádoucí.

„Přišel ses mi vysmát?" zašeptal zlomený muž a upřel své pomněnkové oči do smaragdové zeleně.

„Přišel jsem tě utěšit," ujistil ho. Nikdy neměl odejít. Nikdy neměl dopustit, aby to musel být on, kdo Grindelwalda porazil a uvrhl do Nurmengardu. Měl to udělat za něj a nenechat ho trpět do konce života výčitkami. „Srdci totiž neporučíš."