Nový učitel [ Dokončeno ]

Můj sexuální život?

Samozřejmě, že jsem mu věčně psal a snažil se mu dovolat, ale bylo mi to k ničemu.  

Nezvedal mi telefon a ani mi neodepsal ani čárku.

Cítil jsem se podvedený, zneužitý a zlomeně.

Myslel jsem, že mě miloval, ale asi to byla jenom lež, kdyby mě miloval, tak by měl aspoň té slušnosti mi napsat vzkaz, že to chce se mnou ukončit.

Nevím co bych dělal bez tety a Sofi, kdyby tu obě nebyly, tak bych určitě spáchal už dávno sebevraždu.

Jako ten den, kdy jsem přišel domů, po tom co jsem přišel z prázdného Sebastianova bytu.

Byl jsem v koupelně, kde jsem tehdy seděl na okraji vany a brečel. Byl jsem tehdy tak zlomený, že jsem sáhl po žiletce a měl v úmyslu to skončit, než jsem se stihla žiletka zabořit do mého zápěstí, přišly obě dně do koupelny a vytrhly mi ji z ruky. 

Tehdy na mě chvíli křičely, protože jsem je vyděsil, ale po té co viděly mé oči zarudlé pláčem, mě začaly utěšovat. Neptaly se mě co mi je, co se stalo. Jenom mi dávaly najevo, že tu jsou tady pro mě, což jsem tehdy potřeboval. Pamatuji si detailně, jak prázdný a zlomený jsem se ten den cítil. Nezapomenu na ten den. Ne proto, že mě opustil, ale proto, že jsem se naučil, že milovaná osoba tu pro mě nebude, že mě nakonec jenom opustí, když si užije, ale že jenom rodina tu pro mě bude vždycky, ať už jsem jaký jsem.

Samozřejmě, že jsem hned za týden nastoupil do školy, kde jsem už nebyl jako před tím.

Už jsem nezdravil spolužáky jako před tím. Nesnažil jsem se chovat přátelsky, vypadat otevřeně všem.

Jenom jsem se bavil s Aloisem, kterého jsem znal dost dlouho, na to abych ho odepsal jako ostatní.

V hodinách jsem se nebavil s Aloisem ani nijak nerušil, jenom jsem psal. 

Učitelé mě nechávali být, nerušil jsem je, já nevidím je, oni nevidí mě.

V hodinách jsem psal různé příběhy, které vždycky skončili tak, jak by jste to nejméně čekaly, stejně tak jako život, myslíte si, že vás čeká happyend, ale nakonec zjistíte, že žádný happyend neexistuje, jenom konec, krutý, chladný a nespravedlivý jako život sám.

Nakonec jsem školu prospěl s vyznamenáním a šel dál na práva, ale ta mě upřímně nebavila. 

Chtěl jenom mít něco v rukávu, kdyby moje plány selhaly.

Přes den jsem nedělal nic jiného, než jsem psal a byl s mými blízkými.

Když jsem konečně našetřil peníze na to, abych mohl vydat knihu, nečekal jsem ani minutu, okamžitě jsem se vydal k vydavatelství.

Teta a Sofi, mi říkali, abych nebyl smutný kdyby moje kniha neměla velký ohlas, že velcí spisovatelé nikdy neuspěli napoprvé.

O týden později mi volalo vydavatelství, že musí vytisknout více výtisků, že má neskutečně velký ohlas. Ani jsem se nenadál a každý ve městě si četl mou knihu.

Vydavatelství uzavřelo zanedlouho se mnou smlouvu a chtělo po mně, abych psal více a více knížek. Netrvalo to dlouho a opustil jsem studia a věnoval se psaní naplno.

Vydával jsem více a více knížek a každá byla čím více oblíbenější než ta předešlá.

Vydavatelství po mě chtělo, abych se přestěhoval do L.A. a byl v centru dění.

Samozřejmě, že jsem nemohl odejít bez své rodiny. Požadoval jsem, aby se se mnou odstěhovala má rodina, teta a Sofi, no a taky Alois, který se stal mým editorem a pomáhal mi čerpat inspiraci.