[Mezi Upíry] «DIABOLIK LOVERS/FF»

Část 10. Nová rodina?

Z pohledu Saji...

Bylo ráno. Sluneční paprsky se pokoušely dostat skrz závěsy na oknech do čisté  ložnice, kde jsem tiše oddychovala. Po nějaké době jsem pootevřela oči. Posadila jsem se a rozhlédla se po místnosti. Nic jsem si z toho večera nepamatovala, tedy až na tvář toho chlapce..  Blonďák s čistě modrýma očima a bledou tváří. Sliboval, že mi zajistí lepší život. Šla jsem s ním? Asi ano... Byla jsem z toho všeho hrozně zmatená. Až po chvíli jsem si to uvědomila. Já jsem pryč?! Nejsem doma! Vyděšeně jsem vyskočila z postele a běžela jsem ke dveřím, které jsem otevřela. Přede mnou se objevila obrovská tmavá chodba. Rychle jsem se jí rozběhla. Neznala jsem to tam, ale musela jsem ihned najít cestu ven. Co když není pravda, to co říkal? Co když to tu bude ještě horší? Jak jsem tak běžela, propadlá do své mysli, do někoho jsem narazila. Zvedla jsem pohled a zděsila se. Ten do koho jsem vrazila, byl vysoký muž. Měl dlouhé světle hnědé vlasy seplé do culíku. Polkla jsem a couvla před ním. 

,,Ah.. už jsi vzhůru?'' Řekl hlubokým hlasem a usmál se. ,,Děje se něco?'' natáhl ke mě ruku, já zakopla o svoji vlastní nohu a spadla na zem. Vyděšeně jsem ho sledovala. Strachem jsem celá zbledla. Kde to jsem ? Kdo je on.. Chci domů... 

,,Notak Yumo nech ji.. To nevidíš, že se tě bojí?''Ozval se známý hlas. Objevil se tam ten blonďák. Sladce se na mě usmál a odstrčil toho vyššího. Poklekl ke mně a pohlédl mi do očí. Pohladil mě po tváři. ,,Nic se neboj Saji.. Tady se ti nic nestane.'' Jen co vydechl mé jméno, přeběhl mi mráz po zádech. 

,,Nechte ji, aspoň ať se rozkouká..''Zabručel další, co tam přišel. Byl vysoký, tedy o něco menší než.. Yuma? Tak ho ten blonďák nazval. Měl modré vlasy a na krku řetízek. V ruce držel knihu.  ,,Až se převlékne, zaveď ji do jídelny k snídani.'' dodal a zase zmizel. Ničemu jsem nerozuměla. Blonďáček mi pomohl se zvednout a já znovu došla do té ložnice. Posadila jsem se tam na postel. Vedle mě bylo připravené čisté oblečení. To tam předtím nebylo. Ohlédla jsem se a převlékla se. Došla jsem k zrcadlu a upravila si vlasy. Byli to snad také upíři? Proč si mě sem přivedli?  Chtějí mi snad taky vysát krev? Proč jsem to jen přijala. Myšlenky v mé hlavě se proháněly. 

,,Chouko?? Už jsi oblečená?'' ozval se blonďáčkův hlas za dveřmi. Pod tou přezdívkou jsem mírně zrudla. Otevřela jsem dveře a pohlédla na něj. 

,,Proč Chouko?'' podivila jsem se. 

,,Protože jsi krásná a půvabná jako motýlek.'' Zasnil se. ,,Pojďme, Ruki a ostatní na nás už čekají.'' Něžně mě vzal za ruku a dovedl mě do jídelny. Byla o něco menší než na jakou jsem byla zvyklá. U stolu tam seděli tři hoši. Jednoho z nich jsem ještě nepotkala. Měl našedlý odstín vlasů a fialovo-tyrkysové oči. Na hlavě měl tmavě červený baret. Zvedl ke mě pohled. Cítila jsem jak si mě prohlíží. Zaregistrovává každý detail na mně. Modrovlasý mi pokynul ať si sednu. Udělala jsem tak. Byla jsem z toho všeho nesvá, ale ten strach, co jsem z nich měla, ze mě opadl. Cítila jsem, že jim mohu věřit. Nevypadali na to, že by mi chtěli ublížit. Mezi nimi a mojí rodinou byl velký rozdíl. 

,,Nuže.. Abychom nebyli nezdvořilí, představíme se naší nové spolubydlící.''vydechl modrovlásek. ,,Mé jméno je Ruki Mukami.. Tohle je Yuma,'' ukázal na nejvyššího. Ten se jen ušklíbl a uzobl nějakou zeleninu z talíře. ,,tohle Kou.'' Pohlédl na blonďáčka.

,,Těší mě, Chouko-chan.'' Mrknul na mě a znovu jako předtím se sladce usmál. Znovu mi zrudly tváře. Nemám ráda když mi někdo říká přezdívkou. 

,,A poslední je Azusa.'' Všimla jsem si, že Azusa.. byl pořezaný po obličeji. ,,Ty jsi Saji, že?'' Optal se.

Přikývla jsem a mírně se pousmála. ,,Saji Sakamaki.'' Yuma se oklepal, když uslyšel mé příjmení. Ostatní se pustili do jídla. Chvíli jsem se ostýchala, ale protože jsem od večera nic nejedla, byla jsem hladová. Začala jsem také jíst. Uslyšela jsem Yumu jak káral Koua, aby nesnědl všechno jídlo. Musela jsem se pousmát, bylo to roztomilé. Chovali se k sobě hezky. Za to členové mojí rodiny by se navzájem pozabíjeli, kdyby někomu někdo snědl jídlo.  Povzdychla jsem si. 

,,Takže.. Vy jste také upíři?'' nevím proč mě to napadlo, ale musela jsem se zeptat. 

,,Ano, ale nejsme čistokrevní. Byli jsme proměněni.'' řekl nejstarší a pohlédl na mě. 

,,Proč byl Kou u nás? Nejsme příbuzní, ten večer tam měli být jen členové Sakamaki.'' Nervózně jsem si skousla ret. Kou se pousmál. 

,,Už nějakou tu dobu jsem tě pozoroval.'' uculil se a ukázal své zoubky.

,,Co že ?!'' zděsila jsem se. To mi jako chce říct, že je můj stalker?

,,Ne.. to nic.''Zasmál se. ,,Já jen.. jednoho dne jsem zabloudil k sídlu Sakamaki, většinou jsem se tomu místu vyhýbal, ale teď mě tam něco lákalo. Vždy to bylo ošklivé a vlhké místo, ale teď tam vykvetl krásný květ. Všiml jsem si tě a nevím proč.. začal jsem se o tebe zajímat.'' tiše se zahihňal, všimla jsem si že se jeho tváře zbarvily do růžova. ,,Začal jsem tam chodit časteji a zjistil, že se k tobě ti upíři nechovají tak, jak by měli. Nevážili si tě a tak.. jsem tě chtěl před nimi ochránit. Tedy my tě chtěli ochránit.'' 

Zarazila jsem se. Pomalu jsem si na ten den vzpomínala. Hádali se. Ten muž.. Richter? Je mým otcem. Reiji mi lhal. Zase. A ta žena, nenáviděla mě. Stejně jako ti další co tam přišli. Jakmile jsem si vzpomněla na její tvář, ucítila jsem bolest u srdce. Tak silnou bolest, až se mé tělo otřáslo.  Opřela jsem se o stůl a zakňučela. 

Kou se vyděsil. Přiběhl ke mě a vzal moji tvář do jeho dlaní. Zbledla jsem. Bylo mi hrozně zle. Měla jsem pocit, že omdlím. ,,Co se děje?'' zeptal se. Hlava mi třeštila a motala se. Ruki přimhouřil oči a kousl se do ruky. Došel ke mě a ruku mi přiložil k ústům. Jeho krev se otřela o mé rty. 

,,Napij se.'' Řekl.

,,Nemůžu.. vždyť nejsem..upí-'' olízla jsem si své rty. Zorničky se mi zúžily a v ústech se mi zvětšily tesáky. 

,,Pij.'' ozval se znovu. 

Neochotně jsem se k němu naklonila a nasála jeho krev. Sladká! 

Počkat... Co se to se mnou děje... vždyť já nejsem upír.. tak proč mi tak chutná?

Pokračování příště