Trenky a snowboardy

First snow

Na celé noze jsem pocítila příjemný chlad, jak jsem ji vystrčila z pod peřiny. Líně jsem otevřela oči a viděla, že je pořád tma. Paráda, doufám že je půl čtvrté a já už neusnu. Otočila jsem se na druhý bok a zavřela oči. Únava ze mě tak nějak vyprchala. Už jsem necítila ten příjemný lákavý pocit ospalosti a zavřené oči mě tlačily a křičely, že chtějí vidět. Jasně že už neusnu, jupí.
Pokoušela jsem se nahmatat telefon na svém nočním stolku, ale jakmile jsem natáhla ruku, praštila jsem se. Až v tom momentě mi došlo, že nejsem ve své posteli. Já jsem na výměnném pobytu. Najednou mnou projel pocit štěstí a nadšení. Už jsem spát nechtěla. Chtěla jsem jít lyžovat! Respektive snowboardovat, protože jsem sebevrah. Našla jsem telefon a rozsvítila ho. 
7:12. Zamračila jsem se. To už má být světlo, ne? A jo vlastně. Jsem mnohem blíž polárnímu kruhu než normálně. Kdo ví kdy je tady rozbřesk. 
Jelikož jsem už nemohla dělat nic produktivního, rozhodla jsem se vstát a uvařit si kafe. Bylo to těžké. Postel byla až moc pohodlná na to, abych ji opustila a hrníčky jsem hledala asi půl hodiny. Vyndala jsem dva, jeden pro sebe a jeden pro Lisu, která ještě stále chrápala pod bílou peřinou. Měla vlasy přehozené přes obličej a deku vytaženou až k bradě. Každou chvilku jí zazvoní budík, z čehož jsem měla škodolibou radost. 
"Jak dlouho už máš tyhle kalhoty? Dvacet let?" Ozvalo se najednou. Moje radost byla pokažená.
"No dobrý ráno," odpověděla jsem a dala vařit vodu. "Doufala jsem, že se budu moct dívat jak protivně hledáš mobil abys vypnula zvonění."
"To je škoda že jsem takový ranní ptáče," řekla ze srandy a začla se křečovitě protahovat. Po mohutné snídani o pěti chodech (Lisin vynález) jsme se odebraly převléct do lyžařských věcí. Na snídani jsme šly už v termoprádle, které podle mě i vypadá dobře, takže nám ještě zbyl čas se namalovat. Spousta holek to nedělá, malovat se na svah jim přijde jako blbost, ale my dvě jsme s tím nikdy neměly problém. I když máme obě dvě make-up rády a vyhrajeme si s ním, udělaly jsme si obě jenom bázi, řasenku a obočí. Potom mi Lisa upletla dva copánky, protože já jsem absolutně neschopná. Ona, protože jezdila na snowboardu celý život, měla snowboardové vybavení. Na své světle blonďaté vlasy si nasadila tmavý šedivý kulich, který se jí hodil k tyrkysové bundě. Měla klasické černé kalhoty, ale ty její byly od těch mých mnohem volnější. Já si k nim vzala svojí šedou a pastelově růžovou bundu a bílou čepici.
"Ladíme k sobě," ukázala Lis.
"Jestli to nebude tom že jsme si po všech těch letech vyvinuly stejnej vkus," zasmála jsem se. Když jsme se dobelahly s veškerou svojí výbavou do lyžárny, už tam seděl Lisin manžel. Měl před sebou položené lyžáky a koukal na ně jako kopa neštěstí.
"Ahoj," pozdravila ho pobaveně jeho žena.
"Brý ráno," odpověděl. "Hej neumíte někdo tuhle věc?" Zeptal se a ukázal na boty. Ach jo. Lisa se na mě nešťastně podívala.
"Vidíš, kdybys se mnou zkusila lyže jak jsem tě vloni lákala, tak bys mohla pomáhat ty," pošťouchla jsem ji. Vysloužila jsem si za to pohled vraha. Dřepla jsem si před Galena (nic v tom nehledejte) a analyzovala situaci. Zjistila jsem, že je neschopný a že je to zábava. Legíny mu končily v polovině lýtek, podkolenky měl ohrnuté dolů jako krátké ponožky a gumu na oteplovákách zaháknutou za patu.
"Jak se tohle vůbec stalo?" Zeptala jsem se.
"Říkal jsem, že jsem na tom nikdy nestál," usmál se. Dala jsem se do spravování. Kalhoty nahoru, legíny dospod, ponožky na ně, oteplováky, jako na běžícím páse.
"Teď lyžáky," řekla jsem a podala mu levou. Zkusil do ní strčit palec v ponožce, ale hned ho vyndal. 
"Nejde to," smál se. Lisa za mnou taky. 
"Musíš tam tu nohu prostě narvat," řekla jsem s úsměvem. "Ty jsi v Chorvatsku zvyklej jenom skočit do pantoflí, maximálně tenisek, ale tohle jsou hory, tady je to pro drsný chlapy. Jako třeba já," usmála jsem se. Galen chytil botu za poutko a po úporném snažení se do ní nasoukal.
"To je normální workout, tohle, já pojedu domů normálně nasvalenej," odpověděl.
"Měl sis vybrat snowboard, tam máme pohodlný botičky," řekla Lisa, zatímco si je jednoduše utahovala na šňůrku. Já si vzala ty svoje a vklouzla do nich. Tohle je jedna velká chyba. Podala jsem si že stojanu snowboard, který nám tam někdo přinesl včera večer.
"Ale naopak nechápu, že sis ho vzala ty," pokračovala.
"Zrovna o tom přemýšlím," odpověděla jsem. Na snowboardu jsem stála poprvé před třemi lety. Na lyžích, na druhou stranu, jezdím od malička. Bez pochyby mi to na nich jde lépe. "Víš co, potřebuju výzvu," usmála jsem se. "A taky se na něm tady snad pořádně naučím. Od toho tady jsem, ne?" Ukončila jsem to.
"Taky pravda," pokrčila Lis rameny.
Vydali jsme se, já a Lisa normálním a Galen komicky kačeřím krokem, ven. Pomohla jsem mu zacvaknout se do lyží.
"Pokrč kolena. A teď děj špičky k sobě. A nakloň se dopředu." Galen se pomalu začal rozjíždět. Byl jištěný pluhem, do kterého jsem ho navedla, ale stejně si to náramně užíval.
"Já jedu! Já jedu!" Zakřičel. Ve skutečnosti se pohyboval rychlostí asi jeden metr za hodinu. Spustila jsem se vedle něj. Lisa následovala na druhé straně. Profesionálně zvládala svoje pohyby, narozdíl ode mě. Nebudu lhát, byla jsem nervózní z toho, že budu jezdit velké svahy a ne na svých milovaných lyžích. Na prkně jsem zatím byla jen na modré. Vytřásla jsem to z hlavy.
"Když budeš chtít zastavit, tak dej paty víc od sebe. Když chceš zrychlit, tak dáš od sebe špičky. Jednoduchý, ne?" Usmála jsem se na něj. Byl úplně soustředěný. Hůlky držel křečovitě asi tak v úrovni ramen a metr před sebou, bedlivě sledoval zem a ze rtů mu trčel konec jazyka. Po chvíli mučivě pomalé jízdy ještě pomaleji zastavil u pomy, ke které jsme se měli dostavit. Sedla jsem si na zem, abych si mohla sundat botu z prkna.
"Ty vole, ty sis ani nezlomil nohu!" Řekla Lisa sarkastickým tónem. Galen se opřel o hůlky a uklonil se.
"Waaaaau" zasmála jsem se. "Vlastně to bylo docela dobrý. Nevím jak jsem vypadala já, když jsem jela poprvé na lyžích, ale určitě hůř," řekla jsem, abych ho motivovala.
"No to ještě uvidíme," poznamenal. "Tohle je skoro placka a už tak jsem se málem zabil." Zvedla jsem se ze země s jednou odpoutanou nohou. Hotel byl na úplně geniálním místě, přímo uprostřed svahu. Asi padesát metrů pod ním byla poma, která od pohledu vedla k dalšímu vleku nahoře. Přímo u východu z lyžárny byl násyp, který držel spojku mezi dvěma sjezdovkami a za ní byl les. Zadní strana násypu nebyla vidět, takže kdo ví na jakou sjezdovku se tam jezdí, ale ta přední vedla na svah přímo u hotelu, od pohledu červený. Prostě bomba.
"To co nesnášim na snowboardu je, že ho buď musíš pořád nosit, nebo si necháš jednu nohu na něm a musíš jet jak na retardovaný koloběžce bez řidítek." Přidala jsem se do debaty.
"Ne, to jenom ty jezdíš jak na retardovaný koloběžce bez řidítek." Zasmála se Lisa. "Děláš moc velký kroky a pak se divíš když se ti rozjedou nohy."
"Když se mně rozjíždí nohy tak se zásadně nedivím!" Mrkla jsem na ni. Dětinské sexuální dvojsmysly jsou přesně náš šálek kávy.
"Jenom aby se nerozjely mně," usmál se Galen sebevědomě.
"Maximálně z tebe bude gymnastka," řekla jsem mu, "s permanentně rozjetýma nohama."
"Ne kámo, já budu akrobat," oponoval mi. "Jakoby nechci bejt namyšlenej, vy na těch prknech sice umíte ceeelkem slušně, ale já budu dělat takový trýčky, jo, začnu nahoře vertikálním seskokem z vleku, přejdu na tučňáčí kroky s břišním klouzákem a pak už jedu, prostě 200 kilometrů v hodině, támhle slalom po jedné, ze skokánku po hlavě, to jsem trénoval dva roky a nakonec šipku tady do tý boudy." Nevím, jestli to mělo být vtipný, nebo tak něco, ale na Lisu to fungovalo.
"Vy ste fakt dva dementi," šťouchla jsem do nich. Po svahu nad námi si to k nám rychlým tempem šinuli dva kluci na snowboardech a jeden na lyžích. Všichni na sobě měli stejné tmavě modré bundy se žlutými pruhy na rukávech. To budou trenéři.
Zastavili těsně před námi, jeden po druhém. Nejdřív lyžař. Hned jsem ocenila jeho techniku. Měl úplně vláčné pohyby a perfektní carving, i přesto že jel po prudkém svahu. Pod brýlemi měl zastrčený tmavý vzorovaný šátek, aby mu nenamrzly rty. Dokázala jsem si představit, jak musel být mokrý a lepivý. Fuj.
Vedle něj zaparkoval snowboarďák bez helmy. Jediná věc, která mu chránila hlavu byl šedý kulich a brýle na žluté gumě. Pfff, nezodpovědný! Taky měl trojúhelníkový šátek přes pusu. To je tady trend? Hned když zastavil, rozepl si bundu, pod kterou měl jenom tričko. Z toho pohledu mi projel mráz po zádech.
Místo toho, aby se poslední instruktor zařadil za ně, vmáčkl se doprostřed a zastavil takovým způsobem, že zvládl ohodit sněhem Lisu, Galena, i nějakou holku z Anglie, která stála na opačném konci řady. Děkujeme, jsi vážně frajer. Rozepl si přezku pod bradou a dvěma skoky si otočil prkno směrem z kopce. Vyjel před své dva kamarády a zastavil asi o metr níž. V tom procesu ještě bouchnul toho bez helmy do ramene. 
"Dobré ráno všem!" Zavolal vesele. "Jsem moc rád že jste konečně tady. Já jsem Dean a tihle dva borci se jmenujou Alexander a Felix." Lyžař Felix si stáhnul šátek na krk a usmál se. Pak na nás oba dva zamávali. No, lyžař Felix zamával a těm snowboarďák, který už jsem zapomněla jak se jmenuje jenom zvedl ruku. "Budeme vás učit jezdit, ukazovat vám nejlepší hospody, trávit s vámi osamělé večery, teda samozřejmě v zájmu teambuildingu," zasmál se. Pak roztáhl ruce a tlesknul.
"Na to všechno ale musíme vědět jak vám to jde a podle toho vybereme s kým z nás budete trávit nejvíc času." Potom se ohlédl za sebe, na své dva kamarády a otočil se zpátky. Dal si ruku vede pusy a předstíral, že šeptá. "Vím, že všichni chcete být v mojí skupině, ale ne všichni můžou mít to nejlepší. Ale nebojte, kluci jsou taky fajn a kdyžtak se můžeme sejít potom na hotelu. Tak se ukažte. Ať vidim kdo nám tu bude kazit prázdniny," mávl rukou. Páni. Podívala jsem se na Lisu. Opětovala mi pohled, se zvednutým obočím. Lisa měla ráda sebevědomé kluky, ale touhle větou si ji tenhle frajer nezískal.
"Nevím jak vy dámy, ale já se moc rád spokojím i s těma druhýma," zasmál se Galen. Ulevilo se mi, že nejsem jediná, komu Dean nepřišel úplně cool. Nechtěla jsem ho ale úplně zavrhovat. Třeba má jenom špatnej smysl pro humor. Nebo jenom říká nevhodný vtipy, protože je nervózní z velkých skupin lidí.
"Ale to bys potom musel trávit osamělé večery sám na pokoji," popíchla jsem ho.
"Jakoby kdyby ti to nedopadlo s ním, můžu ti dělat společnost já," mrkla Lisa. Lisa je fakt superbalič.
Začali jsme se spouštět dolu z kopce. Lis byla první na řadě. Když jsem jela já, všimla jsem si, jak skvělý tu mají sníh. Žádné boule, vyježděný led, ani hluboké závěje. Byla jsem rychlá. Popravdě to ale nebylo mým skillem, jelikož jsem na snowboardu ještě nestrávila dost času. Spíš bych to viděla tak, že jsem se rychle rozjela a špatně brzdila. Možná to vypadalo dobře, ale cítila jsem, že nemám žádnou kontrolu na tím, co dělám. Každý dostal úplně náhodné číslo, které absolutně nedávalo smysl. Potom jsme se seřadili pod kopcem.
"Okej, takže ti, co dostali číslo 12, půjdou támhle k Felixovi," zakřičel Dean a ukázal na kluka na lyžích. To nejsem já.
"To jsem já," řekl Galen a neohrabaně se odpíchnul hůlkama. Ťapkal jako tučňák.
"Ti co mají číslo 20 se oddělí k panu Alexanderovi a ti numero 69 mají to štěstí, že zůstanou u mě!"
Lisa se na mě podívala. "Já tu zůstávám," řekla jsem. Doufala jsem, že ona taky. Ona ale otevřela pusu.
"Cože?! Neeee!" Chytila se za hlavu. "Já jdu za panem Alexanderem."
"Achjo!" Zareagovala jsem. "Třeba bude cool," dala jsem jí kousek naděje.
"To nevim. Těm dvoum je tak dvacet, ale kdo si sakra říká pan Alexander? Musí mu bejt aspoň padesát." Protčila očima. Je pravda, že ještě nic neřekl. Ale na starýho člověka jezdil až moc dobře.
"Já nevim, třeba jenom třicet," popíchla jsem ji. "Každopádně tam budeš určitě brečet, protože tam nebudeš mít mě," mrkla jsem.
"Máš pravdu, slzy radosti," přehnaně se usmála. Chtěla jsem ji bouchnout hůlkou, jako to dělám vždycky, ale pak jsem si uvědomila, že ji nemám. Sakra. Jak ji teď budu mlátit?!
"Prostě máš smůlu Lis, mohla jsi trávit osamělé večery s tímhle hot boyem," 
"Pojďte, ať něco stihneme!" Křičel Dean. Zamávala jsem na Lisu a věnovala jí soucitný úsměv. Byla pravda že ten Alexander vypadal jako pěknej páprda. Mohl aspoň říct ahoj.
"Ahoj!" Otočila jsem se. Přede mnou stála holka na lyžích. Byla schovaná pod velikou kapucí s kožešinou, kterou měla přetaženou přes svou helmu a na ní vytažené brýle. Na ramena jí splývaly dlouhé hnědé vlasy, zářivé, lesklé a rovné jako hřebíky. Měla lepší obočí než modelky z instagramu, nalepené řasy a outfit jako z fashion weeku v Paříži.
"Já jsem Emma," natáhla ke mně ruku v černých rukavicích, taky s kožíškem. Kdybych věděla, že budu lyžovat s Kylie Jenner, oblíkla bych se ku této vzácné příležitosti líp.
"Reese," odpověděla jsem.
"Cool jméno! Odkud jsi?" Usmála jsem se. Emma si ladně odstrčila pramen vlasů od rtů natřených třpytivým leskem.
"Z Prahy." Legrační je, že nikdo nezná Českou Republiku, ale všichni znají Prahu. Rozzářily se jí oči.
"Tam jsem byla vloni na jaře!"
"Tak jo borci a frajerky, pojďte sem!" Otočily jsme se na Deana. Stál na rovince asi pět metrů od nás. Podívala jsem se na skupinku, která se okolo něj udělala. Myslím že ze všech tří byla nejpočetnější. Většina lidí byla v helmě a brýlích k nepoznání, ale podle zrzavého copánku jsem dokázala odlišit tu Angličanku, kterou společně s námi zasypal lavinou Dean. A ještě Mitche z Bulharska, podle opálení, nadzvedlého nosu a pih.
"Okej, lidičky! Těší mě, moje jméno už všichni znáte. Vítejte ve druhé skupině," řekl instruktor Dean. Ve druhé skupině?! Cože, jak?! Tak to je největší úspěch na tomhle tripu!
Nemohla jsem si nevšimnout jak mu na konci věty klesl hlas, jako by sám nebyl úplně nadšený z toho, že je taky ve druhé. Vtipná představa. Trenér zklamaný svým životem protože učí druhou skupinu, o tom by měl někdo napsat dramatický film. "Jsem rád, když mi všichni vidíte do obličeje když s váma mluvím, takže doufám že na mě neprásknete, že jsem si na svahu sundal helmu," řekl. Davem se ozval smích. No smích... Bylo to takové to společenské hihňání, co lidi dělají, když se neznají, nebo když je slušné se zasmát.
Odepl si přezku pod bradou. Pod jeho helmou se skrývaly tmavě hnědé vlasy, skoro stejně lesklé jako ty Emmy. Na očích mu pořád zůstaly brýle. Zvláštní volba, dávat si je dospod. Když je sundal, odkryl nám svůj celý obličej. A páni, stál za to. Měl hnědé oči, symetrickou tvář, pás pih na nose a něco na něm působilo chladným a drsným dojmem. Vlasy ho skvěle doplňovaly, po stranách je měl kratší a nahoře se vrstvily jako peříčka, směrem dozadu. A nebudu lhát, byl krásný. Vypadal přesně jako ten typ, který v baru dokáže sbalit každou holku. Ušklíbl se perličkovým úsměvem.
"Doufám že jsem žádné dámy neoslepil," mrknul.
A wow efekt byl najednou pryč. Podívala jsem se okolo. Emma byla velice zaujatá. Nejen ona, všechny dámy byly zaměstnané zíráním. Až tak? Jakože je hot, ale tolik? "Já se na vás taky rád dívám. Jo, jenom sorry že si nebudu pamatovat vaše jména. To víte, každej měsíc další, už mi to moc nejde." Přemýšlela jsem, jestli mluví jenom o skupinách lyžařů. "Tak jo, stějně se můžete představit, i když jste určitě už hráli nějaký hry. Ať vím aspoň plus mínus a nemusim na vás volat stylem: Hej ty kočko v zelený bundě."
A bylo to tu zase. Stejně jako na včerejší večerní aktivitě, kterou jsme podstoupili po večeři, se jelo kolečko Ahoj, já jsem blablabla a přijela jsem z Irska. Trvalo to asi pět zbytečných minut. Chci už jet. Chci cítit sníh pod nohama, chci aby šustil až zatočím, chci jet rychle a cítit tlak vzduchu na bundě.
"Ahoj, já jsem Emma a přijela jsem z Lucemburska!" Ozvalo se vedle mě nadšeným tónem. Aha, to vysvětluje ten kožíšek a značkové lyže. Byl tohle stereotyp? Asi byl. Ale na druhou stranu co už. Jak jsem řekla Lise, všichni jsme tady více méně zbohatlický dcerušky. A navíc, předpokládat že lidi v nějaké zemi jsou vždycky bohatí rozhodně není špatnej stereotyp.
"Reese?" Fuck, jsem na řadě.
"Jo sorry. Já jsem Reese a jsem z České Republiky," řekla jsem s tím nejpřátelštějším úsměvem, co jsem dokázala.
"Já myslela, že jsi z Prahy," divila se Emma. Zůstala jsem na ní koukat. Seriózně? Neříkala, že tam na jaře byla?
Nakonec jsme vyjeli. Pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem ve druhé skupině. Nestěžovala jsem si. Jeli jsme po červené sjezdovce, na vlek, po modré, na vlek, po červené, na vlek, a za celou dobu jsem neslyšela ani jedno slovo od Deana. Znovu jsem si neztěžovala. Emma na mě věrně čekala u turniketů a pak mi na lanovce ukazovala fotky z Lucemburska na svém rose gold iPhonu X.
"S kým jsi na pokoji?" Usmívala se. 
"S Lisou. Ona je v jiný skupině, taková blondýna, vyšší, modrá bunda... No to je jedno."
"To asi nevím no," zamyslela se. "Na jakým jste patře? Nemyslím si že bych tě včera viděla s kufrem..."
"My jsme až úplně nahoře, včera na nás zapomněli tak jsme dostaly ještě s nějakýma holkama jinej pokoj," zasmála jsem se. Emmě spadla čelist. 
"Vy máte ten apartmán?" Ptala se až přehnaně zaskočeně. 
"Jop, to jsme my," odpověděla jsem.
"No tak to se asi přijdu podívat," usmála se sebevědomě.
"No jasný, přijď," opětovala jsem jí úsměv. "Máme tam velkou kopu jídla," mrkla jsem.
"Tak to mě rozhodně očekávejte!" řekla nadšeně. 
"Klidně vezmi i nějaký kámošky, ať rozhodíme sociální sítě," nabídla jsem jí. Pomalu jsme se blížily k výstupu z vleku. To byl můj strašák. Jelikož jsem na prkně stála poprvé předloni, pořád jsem na něm neuměla sjet ten debilní kopeček za vlekem. Možná to zní hloupě, ale prostě neumím zatáčet s jednou nohou volně položenou na mokrém kusu plastu.
"Kdyžtak je to druhej pokoj vlevo za schodama," usmála jsem se na ni, když zvedala závoru na sedačce. Pošoupla jsem se blíž k okraji sedátka a položila nohy na zem. Emma se ladně zvedla a naprosto elegantně sjela kopec jako by tam ani nebyl. To se jí to jezdí, na lyžích.  Postavila jsem se na nohy a soustředila se. Je to jenom otočka do prava, ne? Postavila jsem se na špičku levé nohy a naklonila se dopředu. 
"Bacha!" Uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se, zrovna když přímo na mě jel nějakej kluk. Lekla jsem se ho a chtěla uhnout, ale nějak jsem to nezvládla a spadla jsem přímo na kolena. Ten kluk to naštěstí vytočil a nepřejel mi ruce. Podívala jsem se za ním. Nezastavoval. Měl na sobě modrou bundu s žlutými pruhy na rukávech a zrovna si pokládal brýle na pihatý nos. Dean.
"Neválej se tam, nebo ti ujedeme," zasmál se. Kdybys do mě málem nenaboural, nemusela bych se válet vůbec. Postavila jsem se na nohy a odrážela se až k nim. Pak jsem si připnula i druhou nohu.
"Máš na sobě sníh," řekla Emma a začala mi oprašovat ramena. To bude asi tím, jak mě Dean závodník ohodil když se mi vyhýbal. 
"Dík," řekla jsem s úsměvem. Znovu jsme se rozjeli a lyžovali ještě pár hodin, než byl konečně čas na oběd. Ten jsme měli u nás v hotelu. Když jsem si už bez Emmy vykračovala po schodech k pokoji na svých ochablých nohách, musela jsem se držet zábradlí, abych to vůbec zvládala. Konečně jsem došla na naše patro, když v tom mě zezadu povalila záhadná síla.
"NEUVĚŘÍŠ VOLE!" Ozvalo se mi vedle ucha.
"Co děláš, slez ze mě," zasmála jsem se. Lisa se ze mě začala zvedat, při čemž mi omylem udělala masáž páteře. Jau.
"Ti sexy kluci co jsme potkali včera na schodech," začala. Ach jo. "Pamatuješ si, jak jsem ti říkala že jeden je přesně tvůj typ?"
"Jo. Ten nejmíň nasranej, kterýmu jsi ani neviděla do obličeje." Odemkla jsem pokoj. Musím si lehnout. A osprchovat se. Ale nejdřív si lehnout.
"Tak hádej, KDO JE PAN ALEXANDER!" Rozkřikla se znova. Rozezvonilo se mi ucho. Švihla jsem sebou na postel a zakryla se peřinou. Voněla jako prací prášek a byla příjemně chladivá. 
"REESE! Slyšíš mě?!" 
"Jo, slyšim. Ale radši bych neslyšela." Lisa se zasmála. 
"Máš bejt nadšená! Našla jsem ti fešáka se kterým tě můžu seznámit."
"To ještě nezaručuje, že se mu budu líbit já, to zaprvý. A zadruhý, co když je to totální idiot, namyšlenej z toho že je trenér snowboardu a jenom si hraje s holkama? Jednoho takovýho už jsem dneska potkala a děkuju, nechci."
"Ne Reese, slibuju že není. Fakt, je úplně v pohodě. A je vtipnej. Reeeese prosíííím zkus to!" Znovu na mě skočila. 
"Ne." Odbila jsem ji.
"Reese," píchla mě do zad.
"Ne."
Reese?"
"Ne."
"Reeeeeeese?" Já ji zabiju.
"Fajn, ježiš, můžeš mi ho představit." Skočila mi kolem krku.
"Yes! Super!" Vypískla a začala mě škrtit. Myslela to jako objetí, ale málem mě zadusila.
"Ale až potom. Teď si dám dvacet a pak obídek."
"Platí. Platí, platí, platí! Kámo já mám z toho takovou radost! Budete spolu, uvidíš!" Objímala mě nadšeně.
"Dobře," odpověděla jsem to první, co mě napadlo. Už jsem pomalu usínala.