Trenky a snowboardy

En kopp kaffe utan mjölk

Kartáček mi pomalu vyklouzával z ruky, když jsem si opřený čelem o zrcadlo a se zavřenýma očima čistil zuby. V hlavě jsem měl jenom jednu myšlenku. Nenávidím se. Krouživé pohyby mé ruky se zpomalovaly až se po chvíli úplně zastavily. Nemá to cenu, pomyslel jsem si a s co nejmenším pohybem vyplivnul pastu. Dokázal jsem si vyčistit témeř polovinu zubů. Paráda.
"Ty jsi ale opravdu sračka, Alexi," ozval se ze dveří otravný hlas.
"Sklapni, sám jsi sračka," zabrblal jsem a zvedl prostředníček. To ale Felix nemohl vidět, protože jsem měl v koupelně zhasnuto. Ze světla mě právě teď bolí hlava. A za patnáct minut mám být ve společenské místnosti. Nevím jak to zvládnu. Odložil jsem kartáček do kelímku v poličce a vypláchl si pusu. Musím se oblíknout. Proplesknul jsem si tváře, abych se trochu probudil a dal si motivační řeč. Okej, jdeme na to. Vylezl jsem z koupelny a otevřel skříň, která byla přímo přede mnou. Po těch letech co tady bydlíme jsem znal náš pokoj i poslepu. To se mi moc hodilo. Problém byl v tom, že v naší skříni byl megabordel, tak jak je to u kluků normální. Pomalu jsem otevřel oči.
Pak jsem zemřel. Bylo to, jakoby mi někdo před obličejem rozsvítil reflektor.
Podíval jsem se do své police, ve které byly ale naházené i věci Kristoffa a Felixe a vyndal jsem první triko, které jsem tušil, že bylo moje. Nesmrdělo, tak jsem si ho přetáhl přes hlavu. Neobtěžoval jsem se s tím, obléct si ho i přes ruce. Vzal jsem ještě nějaké tepláky a šel ke své posteli. Pod ní jsem měl svůj kufr, ve kterém si vozím věci domů a z domu, když tam párkrát do roka jedu. Je obrovský, takže vždycky platím dvě letenky. Menší ale mít nemůžu, protože Luleå je daleko a volna je málo. Když tady zrovna zůstávám, skladuju si v něm spodní prádlo a ponožky, protože Kris si myslí, že všechno co je ve skříni je jeho, a já nestojím o to nosit s Krisem společné trenky. Nasadil jsem si jednu ponožku, potom jsem si všimnul, jak moc pohodlnou mám postel a znovu se do ní svalil. Po hlavě, na břicho. Byla ještě vyhřátá. Sakra, tak rád bych se na celej den vykašlal a znovu spal.
"Na tebe je fakt pohled, princezno," zasmál se za mnou Kris. Nedivím se mu. Moc často se nestává, že se válím v trenkách, s trikem zavěšeným na krku a jednou ponožkou v ruce. Nechápal jsem, proč mi oba říkají princezno, ale trvá to už od té doby co mě v koupelně probudil slovy "vstávej Růženko, ať tě nemusím líbat". Teda až po tom, co přestal jeho záchvat smíchu a opakované "dopíči ty spíš na zemi?". Jen doufám, že jsem včera nedělal nějaký blbosti. Na nic s princeznama si nevzpomínám. A na líbání s Felixem naštěstí taky ne.
Pak jsem cítil plesknutí na mých holých zádech.
"Hmpf," zatnul jsem rty. "Já tě zavraždim."
"Ty se ani nezvedneš," odpověděl pohotově Kris.
"Pravda."
"Dokážeš si představit, že bys měl lekce teď od rána?" Fuj.
Po dlouhých minutách jsme se vyhrabali na snídani. Usadil jsem se do svého oblíbeného místa vlevo od dveří. Potřebuju kafe. Co nejsilnější.
"Já vám tam dojdu, vy dva kriplíci," nabídl se Kris. "Co chceš? Čaj a fazole?" Obrátil se na Felixe. Ten jenom kývl hlavou. "Ty litr kafe a něco po čem se zase nepobliješ viď?" Popíchl mě.
"Prosím."
Felix si beze slova sedl naproti mně a zíral na prázdný, bíle dýhovaný stůl. Projel jsem ho pohledem. Jeho jindy pečlivě upravené blonďaté vlasy byly jen odsunuté dozadu, aby mu nelezly do obličeje. Na sobě měl moje zelené triko s indiánským obrázkem lesa a vlka na skále. Nikdy by si ho na sebe dobrovolně nevzal. Dokonce mě za něj minulý týden vydržel dva dny v kuse šikanovat. Něco se děje.
Kris přišel po chvíli s tácem nádherného, voňavého jídla. Jakmile mi nozdry naplnila vůně lahodných míchaných vajíček a fazolí v rajčatové omáčce, které přinesl pro Felixe, něco se mi pohlo v žaludku a znovu se mi udělalo zle. To je mučení. Vzal jsem si své černé kafe a suchý toust. Nesnáším kocovinu. Nemůžu kvůli ní jíst dobroty. On sám si ke své kávě, kterou pil s odporným množstvím cukru a mléka, naložil bagetku s krevetovým salátem, ovesnou kaši s ovocem, knäckebröd se šunkou a okurkou, misku zeleniny a vajíčka s kaviárovou pastou.
Kdybych mohl, snědl bych toho ještě víc než on.
Započal konverzaci. "Pánové řeknu vám, že tak na sračky jako včera jsem vás neviděl už dlouho." Pravé snídaňové téma gentlemanů! "Hlavně tebe," kývl na mě. "Teda pokud nepočítám Silvestr," mrknul.
"Na Silvestra na tom byl nejhůř Felix, ne já. Tys byl taky asi dost jetej, když si to nepamatuješ, byla to docela show," zasmál jsem se mu. Felix se ani nehnul. "Já jsem byl celej večer střízlivej," dodal jsem.
"Ono je těžký nebejt střízlivej, když jsi celej večer o vodě," přetočil Kris očima.
"Protože vidíš, jak to dopadá, když pro jednou piju." Strčil si do pusy vrchovatou lžíci ovesné kaše. On mě snad provokuje schválně. Rozmrzele jsem ukousl růžek svého suchého toustu. Mentální poznámka na potom; suchý tousty nejsou nic moc. Zapil jsem to velkým douškem svého kafíčka. Bože, to je černé hořké nebe. Měl jsem pocit, že dostávám objetí. S teplem kávy prostě přicházel komfort, který jsem miloval. Položil jsem hrníček zpátky na stůl a hřál si ruce o jeho stěny. Ne že by mi byla zima. Tady šlo o ten komfort.
"Každopádně měl jsem pravdu, když jsem říkal, že přijedou holky," vyprsil se.
"Škoda, že z nich nic nebudeš mít, viď," pošťouchnul jsem ho. Ano, to byl vtip týdne. Předevčírem přijely dvě skupiny. Jedna z nich, nějaký jazykový zájezd, na šest měsíců. Bylo v ní dvacet pět mladých lidí, z toho osmnáct holek, tak od patnácti do dvaceti. Kris byl nadšený. Ta druhá skupina přijela o sedm hodin dřív a jen na dva týdny. Mužský juniorský biatlonový tým z Ötersundu. Deset třináctiletých kluků. Nevěřili byste, kdo je bude muset hlídat.
Ano, byl hodně naštvanej. A ano, posmíváme se mu za to od té doby, co jsme to zjistili. Kristoffer Casanova Karlsson, který se ze všeho nejvíc těšil na to, až bude moct v tomhle mini městečku poznat holky, který ještě neviděl, s nimi nebude trávit vůbec žádný čas. Největší sranda byla, že já a Felix ano. Jsme jejich koordinátoři. Na celou dobu pobytu. Neměl jsem tyhle dlouhodobý zájezdy moc rád, byla to celkem nuda, vídat se den co den s těma samýma dětma. Ale samozřejmě, když to jsou lidi v mém věku a většina z nich jsou holky, to je trochu jiný kafe. Ach ano, moje kafe. Napil jsem se. Mmmm, komfort...
"Nezačínej s tím zase, zkazíš mi snídani," postěžoval si nabručeně.
"Nejlepší na tom je, že si s nima ani nesjedeš svah," zasmál jsem se. "Biatlon. Můžeš mi říct, kdo jako dobrovolně přihlásí svoje dítě na biatlon?"
"A ty o biatlonu víš asi tolik, že to občas dávaj v televizi a že se tam střílí," promluvil konečně Felix. Kristoff chtěl odporovat. Byl až moc hrdý na to, že o sportu ví první poslední. Nakonec si to ale odpustil a zakousl se do bagety s krevetovým salátem.
"Proč ti je vůbec dali? Nemáme tady nějakýho lepšího běžkaře? Jakoby neříkám, že to neumíš, ale sám to nesnášíš, tak o co jde?"
"Já to taky nechápu. Nevim. Hlavně že v Bergsträdgårdu maj asi pět běžkařských instruktorů," stěžoval si. Chápal jsem ho, taky bych si stěžoval. Hotel Bergsträdgård je navíc taky na úpatí, pod druhou stranou hory, kde je mnohem lepší terén pro běžky a dá se tam postavit střelnice.
"Hej ale když je to reprezentace, tak třeba budou mít svoje trenéry a ty jim budeš jenom pomáhat. To bys měl pořád volno," navrhnul jsem. Sám jsem nevěděl, jak je to pravděpodobné.
"Snad," potvrdil. Podíval jsem se do svého hrníčku. Byl už téměř prázdný. Kam mi zmizelo kafe? Vždyť jsem ho měl asi tak jednu vteřinu. Budu si muset jít pro nové. Udělalo mi dobře. Trochu jsem se probral, i přestože jsem si po těch letech, kdy piju zhruba čtyři šálky denně, vypěstoval pěknou imunitu vůči kofeinu. Už se mi vůbec nechtělo zvracet. Jó kafíčko, to je zázračný nápoj. Mana hrdinů.
"Ale nědělal jsem včera nějaký blbosti, ne?" Zeptal jsem se. Vzpomínám si jenom na to, jak se Kris večer parádil u zrcadla, pár hlasů, Felixe jak někoho líbá a potom si vybavuju asi tři vteřiny z toho, jak jsem zvracel. Kristoff se usmál. Teď to na mě vybalí. Bude mi vyprávět, jak jsem běhal nahej po lese. Jak jsem zvracel do friťáku v kuchyni a balil cizí kluky.
"Vlastně ne," řekl překvapivě. Ufff. "Seděl jsi celej večer na baru a nepřítomně koukal doprostřed sálu. A pak jsi najednou zmizel, tak jsem tě šel hledat. Našel jsem tě před hotelem jak klečíš na lavičce a spíš čelem nabouranej do zdi."
"Nene," zasmál jsem se.
"Kámo byl jsi jenom v triku a venku třeba -20," zakroutil hlavou. "Snažil jsem se tě dostat domů ale ty jsi žvanil něco o tom že jsi princezna a že se chceš líbat. Nebo že se já chci líbat s tebou? No a pak jsi jel ksichtem po zdi až do pokoje a schodil jsi asi tak všechny obrazy co tady jsou." Felix se zasmál. Kris se napil kávy a pak se na něj otočil.
"Ty ses tam taky docela rozjel s tou brunetou. To kdyby viděla Josefine," šťouchl do něj opatrně. Zpozorněl jsem. Není to idiot a zná Felixe roky. Věděl stejně dobře jako já, že to, co včera dělal, k němu vůbec nesedělo. Chtěl tím zjistit jestli nemá nějaké problémy.
Felix neodpověděl. Ajajaj. Míchal si lžičkou cukr v čaji. Po chvíli pokrčil rameny. Zkontroloval jsem Krisův výraz. Byl neutrální, ale z pohledu v očích jsem věděl, že to taky zjistil. Možná se pohádali. Doufám, že jenom o nějaké blbosti. Jestli to tak je, tak pomůžu Felixovi jeho úlet zatajit. Sice to ode mně není fér vůči Josefine, kterou jsem párkrát potkal a vždycky byla hodná, ale brácha je brácha. A bonzovat se nemá.
"No jdu si pro kafe, chcete něco?" Zvedl jsem se. Atmosféra se dala krájet a nechtěl jsem v ní zůstávat. Uvádělo mě to do rozpaků. Introvertský problémky.
"Yes, vezmeš prosím cereálie? Takový ty jahůdkový, mňamkový," usmál se Kris. Trapné situace zvládal mnohem líp než já. Nechápu.
"Hned ti pro ně běžím, synu." Rychle mizím, čau.
V jídelně byla na snídani spousta personálu z vedlejšího penzionu, který neměl vlastní restauraci, a stále přicházeli další lidi. Pokusil jsem se narovnat. Jau. Přišel jsem si jako aktivní důchodce: předstíral jsem, že je všechno super a tvářil se, jako bych zvládl uběhnout maraton, ale ve skutečnosti se ve mně skrývala vysušená unavená pecka s bolestmi kloubů a demencí. U mě byla ale způsobena alkoholem. Do jídelny začali přicházet cizí lidé. Měl bych si pohnout, než se tu udělá fronta. Za pultem stála Ingrid. Má drahá Ingrid, pětašedesátiletá kuchařka ze Zeleného štítu.
"Dobrý ráno, Ingrid! Jak se máte?" Pozdravil jsem s úsměvem co nejveseleji jsem teď dokázal.
"Alexandere!" Zvolala radostně. Měla mě ráda a já si to namyšleně rád uvědomoval. Má rodinu daleko, stejně jako já a nějak jsme si padli do noty. Nevím, jestli mě bere jako vnoučka nebo jako šarmantního mladíka. Možná oboje. Rozhodně mi ani jedno nevadí. "Mám se výborně! Co si dneska dáš?" Zeptala se.
"Můžu dostat kafe, prosím? Jenom hrnek černé kávy bez mléka, to by bylo super."
"Samozřejmě drahoušku," usmála se. Naklonila se ke mně. "Dneska máme výborný cheesecake, dáš si kousek?" mrkla. Bože. Vybavil jsem si chuť tvarohu a rozmočených sušenek. Budu zase blinkat.
"Ne, děkuju. Musím si dávat pozor na své štíhlé linie," pohladil jsem se po břichu, na oko abych dokončil vtip, ale ve skutečnosti jsem se tím snažil uprosit své žaludeční šťávy, aby zůstaly tam, kam patří. Ingrid se zasmála a položila mi ruku na rameno.
"Ale moc to nepřeháněj, ať mi nezmizíš před očima," otočila se a připravila mi kafíčko v kávovaru. Juchů. Podala mi ho v bílém hrníčku a já si ho dal na tác vedle Krisových jahůdkových, růžových, mňamkových cereálií.
"Děkuju moc," mrknul jsem tentokrát já a zvedl náklad. Do lokte mi narazil těžký předmět a pak se ozval zvuk cinknutí keramiky o kov. Jsem hromotluk v porcelánu. "Ups, pardon," otočil jsem se. Předemnou stála cizí holka. Byla o trochu nižší než já, měla tmavé blond vlasy svázané volně dozadu, brýle, dlouhé řasy, a velikou modrou mikinu. Docela pěkná.
"Ty?" Usmála se překvapeně. Moment. Co? Já?
Ale ne.