Agentura mrtvých/POZASTAVENO

Temná noc

,,Kde to jsem? Co se děje? Proč se nemůžu hýbat? Co to má znamenat?!"

Začal jsem panikařit a házet sebou v zoufale ztísněném prostoru, který se mi zdál, že se každou sekundou zmenšoval, ona to ale bohužel byla pravda. Stěny se k sobě přibližovaly. Začal jsem křičet o pomoc, ale nikdo se neozval.

Z ničeho nic jsem vypadl na zem. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude byla tma a ticho. Obklopovaly mě tuny skříňěk a já zrovna z jedné vypadl. Nejspíš jsem byl ve škole.

,,Jak jsem se sem dovnitř vůbec dostal?" Z přemýšlení mě vyrušila jedna nepříjemná věc. Z hlavní chodby se začaly ozývat kroky.

Bezmyšlenkovitě jsem se šel nenápadně podívat odkud kroky přicházejí. V té tmě se tam vážně stín nějaké osoby rýsoval, ale neviděl jsem jak vypadá. Nejspíš mě uslyšel, jelikož se zastavil a otočil se čelem ke mně. Jen tam stál a nic jiného nedělal. Chvilku jsme se jen na sebe dívali.

,,Ahoj..?" Zašeptal jsem se strachem v hlase. Jen mlčel. ,,Co tu děláme? Proč tu jsme?" Zase žádná odezva. Nevěděl jsem co mám dělat dál, tak jsem se k němu pomalu rozešel.

Když už jsem skoro u něj byl, tak se proti mně prudce rozeběhl. Nestihl jsem mu dostatečně rychle uhnout, takže do mě vrazil a zmizel do tmy.

Leknutím jsem spadl do něčeho teplého a vlhkého co tam před chvilkou určitě nebylo. Nevím přesně co to bylo, ale vypadalo to jako krev.

Hned co jsem to uviděl jsem vyskočil na nohy a chtěl jsem to  ze sebe nějak dostat pryč, ale na zemi ani na mě už nic nebylo. Že by se mi to jen zdálo? Zmatený jsem po chodbě došel k hlavním dveřím, které samozřejmě byly zamčené.

,,Někde tu přece musí být ty klíče..." řekl jsem si sám pro sebe na hlas. V blesku jsem prohledal celou recepci, která se nacházela hned vedle.

Nikde nic.

Napadlo mě, že by mohly být v ředitelně. Když jsem ale byl na odchodu tak jsem si něčeho ještě všiml.

Ta postava co jsem viděl předtím stála tentokrát venku a mávala na mě. Dostal jsem z toho husí kůži.

,,Jak se dostal ven? Vždyť ty dveře jsou zamčené!" Vzal jsem opět za kliku abych se ujistil a vážně byly. Náhle přestal mávat. Začal něco říkat. Přiblížil se blíže ke dveřím a začal do nich silně bouchat a pak najednou opět zmizel.

,,Tak tady něco nehraje."
Řekl jsem si pro sebe a vydal jsem se pomalým krokem do ředitelny.

Všude byla tma a já měl strach, že na mě něco či někdo každou chvílí vybafne. Cesta do ředitelny  utekla rychleji než jsem myslel. Bylo strašně divné,  tam vejít s domněnkou, že tam nikdo nebude.

Otevřel jsem dveře a spadla mi brada.  Ta osoba tam opět byla. Asi mu brzo dám nějakou přezdívku.

Jak se sem ale mohl dostat tak rychle?

Seděl  na židli a v ruce měl svazek klíčů. Předpokládám, že jeden z nich patří k hlavním dveřím. Nutně jsem je potřeboval. Pokuď je nezískám, tak se odtud do rána určitě nedostanu, budu mít neuvěřitelný průšvih a táta mě zabije na místě... a to nechci.

Pomalu jsem se k němu vydal. Klíče jsem už měl na dosah ruky, byl jsem tak blízko..., když v tom mě chytil tak pěvně za ruku, že jsem s ní nebyl schopný pohnout. Myslel jsem, že mi ji snad každou chvilkou rozdrtí.

Upřeně se na mě přes jeho bílou masku díval a jinak nic dalšího neudělal. Rychle jsem se po klíčích vrhnul druhou rukou a tentokrát to vyšlo. Co teď?

Zavřel jsem oči a zamyslel jsem se, co jen mám dělat. Když jsem je otevřel, tak už byl pryč.  Místo něho ale na stole ležel zapalovač, který tam určitě předtím nebyl. Neváhal jsem a vzal jsem si ho, nikdy nevíte kdy se vám bude hodit.

,,Tak jo, super, to bylo lehký!" zaradoval jsem se nahlas a rychlým krokem jsem se dal na odchod, když v tom jsem si pod stolem všiml jedné složky. Proč mě zaujala zrovna ta? Bylo na ní totiž moje fotka s jménem.

Otevřel jsem jí ale vyrušily mě hlasité zvuky co se zdály být blízko mě. Lekl jsem se natolik, že jsem se hlavou praštil o stůl. Ze složky jsem vytáhl jeden papír který jsem si následně složil do kapsy a s bolestí hlavy jsem se radši vydal co nejrychleji pryč.

Byl jsem zpátky na chodbě a zahnul jsem do prava, zpátky do přízemí k hlavním dveřím, ale samozřejmě tam ve tmě někdo stál.

Asi si přivedl kamarády, jelikož určitě nebyl sám.  Okamžitě co mě spatřili, se rozeběhli směrem ke mně.

Chtěl jsem začít utíkat pryč, ale nohy jsem měl jako přilepené k zemi, doslova. Řval jsem na ně, nereagovali a nejspíš neměli v plánu zastavit.

Už u mě skoro byli.

Všechno se mi začalo motat a já málem omdlel. Spadl jsem a chtěl jsem to vzdát. Z ničeho nic se vedle mě objevilo jasné bílé světlo. Jakoby se v tu chvíli zastavil čas.

Otočil jsem se za ním a uviděl jsem moji mrtvou matku která vypadala jako duch. Koukala na mě a usmívala se.

Celý uslzený jsem se na ní taky usmál, zmizela dřív než jsem jí něco stihl říct a s ní i to jasné bílé světlo a já se opět ocitl v nekonečné tmě.

Uvědomil jsem si, že se přece jen tak nevzdám. Ze všech sil jsem se zvedl, vytáhl jsem z kapsy zapalovač a na chvilku jsem je zastrašil což mi dalo trochu času na můj zbabělý útěk.

Sprintem jsem doběhl k hlavním dveřím školy. Do klíčové dírky jsem strčil první klíč co mi padl to ruky. Nepasoval. Zkusil jsem další, zase nic. Slyšel jsem jak se ke mně osoby rychle bliží.

V ruce jsem měl poslední klíč.

,,Prosím, už to přece musí vyjít! " řekl jsem zoufale nahlas.

Klíč padl perfektně, dveře se doslova rozletěly a já vyběhl na ... střechu. Nemohl jsem uvěřit svým očím, ale vážně jsem na ní stál. Nechápu, jak je tohle vůbec možné. Za mnou opět stáli neznámé osoby a já už toho všeho měl plné zuby.

,,Kdo si sakra myslíte, že jste a co po mě pořád chcete?!"  začal jsem na ně řvát z plných plic.

Neozvala se ani hláska.

,,No?! Co uděláte teď? Zabijete mě?!"

Tu poslední větu jsem asi raději říkat neměl, jelikož z kapsy vážně vytáhli nože. Tentokrát nebylo kam utéct.

Obklíčili mě. Přibližovali se ke mně, a já se smířil s tím, že tohle byl můj definitivní konec. Může tenhle den být ještě horší?

Přistoupil jsem ke kraji střechy. Zavřel jsem oči, z hluboka jsem se nadechl a... skočil jsem.

********************************************
Čauky!😂🔥Chci vám moc moc poděkovat za přečtení téhle a předešlé kapitoly. Vážně si toho vážím a byl jsem strašně překvapenej, když jsem uviděl kolik lidí si 1. kapitolu přečetlo. Psaní mě strašně baví a už se na vás těším u další kapitoly!😎