Agentura mrtvých/POZASTAVENO

Moje druhé já

Co si budeme povídat. Nemělo cenu utíkat, nebylo ani kam. Vrazili dovnitř a zatkli mě za něco, co jsem neudělal. Někdo to na mě jednoduše ušil. Mohla to být již zmiňovaná Erica nebo to mohl být někdo úplně jiný...Samozřejmě, tuto ,,teorii" mi nikdo nevěří. Vyslechli mě a všechny důkazy na místě činu svědčí proti mně, na všem všude našli mé otisky.

Ze školy mě odvedli v želízkách a všichni mě teď mají za... vraha. Byl jsem na samém dně. Z celého života mi nezbylo absolutně nic a jediné co jsem měl už mi bylo odebráno také - svoboda.

,,Bene Clarku, za vraždu Moniky Opalové vás odsuzuji do nápravného zařízení pro mladistvé na 10 let bez odvolání."

Ozvaly se 2 rány dřevěným kladívkem a ochranka mě odvedla do autobusu plného dětí, který se po mém nástupu rozjel.

Koukal jsem z okýnka a pozoroval krajinu.

Já narozdíl od nich nikoho nezabil, takže se tady s ostatními nemůžu srovnávat... že ano? Dělá mě to stejného, protože tu vůbec jsem? Proč se cítím provinile, když jsem nic vlastně ani neudělal? Trápilo mě svědomí a pomalu jsem se smiřoval s domněnkou, že je ze mě jeden z nich.

Vrah,
a za toho, mě budou všichni brát do konce mého života.

Po dlouhé cestě jsme dorazili na místo. Ostatní nedávali žádný náznak strachu, zato já měl obrovský. Otevřely se dveře a postupně nás všechny vyvedli.

Třeba to nebude tak strašný... řekl jsem si a doufal, že to tak vážně bude.

1.den ve vězení

Museli jsme se převléknout do vězeňských uniforem, provedli nás celým areálem, řekli nám jak co tady funguje a na konec nám ukázali naše cely, které byly ve strašném stavu. Byl jsem ubytován s dalšími 2 kluky. Bylo jim kolem 17.

...

Po celém dnu jsem měl všeho až pokrk. Byl jsem unavenej a pomalu jsem konečně usínal, když v tom, mě ti dva začali osahávat. Bránil jsem se, řval jsem, ale byli silnější a.. znásilnili mě.. hned na můj první den a tentokrát nikdo napomoc nepřišel.

Týden ve vězení

Každy den se snažím abych přežil. Dávám si pekelně velký pozor, všem a všemu se vyhýbám, to všechno mě naučila naše ,,banda" se kterou jsem se náhodou seznámil a teď už jsem jejím členem.

,,Tak co hoši, za co tu vůbec jste?" promluvil vůdce jeho typickým hlubokým hlasem při velmi ,,dobrém" obědě.
,,Vražda rodičů " promluvil tichý kluk.
,,Za vraždu prodavačky, nechtěla dát prachy " ozval se jiný kluk. ,,Co ty Bene?" zeptali se mě všichni do posledního.

,,No já... vražda školní sestřičky" odpověděl jsem tiše.

Nemělo cenu jim říkat historku o tom, že jsem to nebyl já, jen by se mi vysmáli do obličeje a řekli, že to říká každý kdo tu je.

Doobědvali jsme velmi ,,vynikající" oběd a rozloučil jsem se s naší partou. Vůdce mi ještě stačil dát do ruky nějaký papírek a následně mě odvedli do moji cely.

Papírek jsem v cele rozbalil. Stálo tam:

,,6.4" a pod tím bylo napsáno ,,útěk"

Nemohl jsem uvěřit svým očím, plánují útěk a to už zítra! Rychle jsem ho schoval, aby ho nikdo nenašel, šel jsem si lehnout a představoval jsem si, že by jsem se odsud mohl tak rychle dostat.

Probudili mě opět spolubydlící. Začali mě zase otravovat, chytili mě a chtěli to zase, ale tentokrát jsem si to líbit nenechal. Jednomu jsem dal perdu mezi oči a druhého jsem kopl nohou do břicha. Začali brečet jako malý a to přivolalo dozorce.

,,Co se to tu děje?!" zařval dozorce se vztekem v očích.

,,Zmlátil nás!" křičeli oba přes sebe.

Dozorce mě propálil pohledem. Popadl mě a někam mě vedl.

Došli jsme před neznáme dveře. Po jejich otevření jsem toho litoval.

,,Ne prosím jen to ne!" Hodil mě na zem, nasadil mi roubík a svírací kazajku.

,,Příště si rozmysli, co děláš za blbosti. Tady si totiž nějakou dobu pobudeš, to tě naučí slušnému chování" Zabouchl a zamknul za sebou. Byl jsem na samotce.
Místo, kde lidi zešílí...

Když tu jste, tak vám přijde, že tu snad neběží čas. Je tu jen ticho, zima a tma. Každá minuta trvá strašně dlouho a já ... se asi každou chvilkou zblázním.

Nemůžu se skoro hýbat, jediné co můžu dělat, je koukat do blba a poslouchat ticho. Mám pocit, že jednoho dne se prostě neprobudím, možná to bude dokonce i odsud osvobození.

...

Povídal jsem si sám se sebou v hlavě. Litoval jsem toho, že jsem se ten den bránil. Měl jsem chuť začít řvát a skákat, prostě se jakkoliv hýbat. Světlo už jsem celé dny neviděl. 

Z nenadání jsem uslyšel odemykaní dveří, krásný to zvuk. Otevřely se a stála tam osoba s bílou maskou s nožem v ruce. Přesně jako z té školní noční můry co jsem měl.

,,Měl jsi zemřít už dávno" koukal na mě jako na odpad.

,,Ty si vážně myslíš, že tvůj život měl někdy nějaký smysl? Narodil jsi se jen omylem. Vůbec tu nemáš být,  jsi jen chyba v našem dokonalém plánu." zasyčel na mě.

,,Proč tu vlastně jsem? Prosté. Přišel jsem tě nahradit a vzít si co mi patří - tvůj život a identitu...
Vypadáš zmateně...ty mě nepoznáváš, bráško?" 

Sundal si svojí masku a vypadal přesně jako já. Jak je tohle jen možné? Vždyť já ani bratra nemám! Teda, táta mi nikdy o žádném neřekl...

,,Jsem tvůj bratr, ale vypadám přesně jako ty." řekl chladně.

Snažil jsem se mu odpovědět ale s roubíkem v puse to moc nešlo. Asi mě ani neměl v plánu vyslechnout.

Začal se šíleně smát.

,,Uvidíme se v pekle. Může žít jen jeden Ben Clark."

Usmál se, olízl nůž, naklonil se ke mně a bodl mě těsně vedle srdce.

,,Neboj se, postarám se o všechny tvé známé, bude jim se mnou velmi dobře...Papaaa~" a na to za sebou zabouchl ocelové dveře.

Nechal mě vykrvácet. Krev byla všude a já věděl jedno. Smrti se utéct nedá. Vždy vás dostane a když ne dneska tak přijde zase zítra.

Vzpomněl jsem si na všechno, co jsem za celý život zažil a usnul jsem do bezedného spánku s tím, že už konečně budu mít od všechno klid.

..

To jsem ovšem v tu dobu ještě  neměl ani ponětí co mě teprve v budoucnu čeká.

*******************************************
Ahoj lidičky! 😇 Tato kapitola byla trošku depresivnější, ale doufám, že se vám líbila! To psaní mě začíná bavit čím dál víc a když vidím, že to někdo čte, tak mi to dělá strašnou radost! Díky a papa💙