*설탕 & sugar*

.1 - den první: setkání.

*Hoseok*

,,Kooku, kdy už pochopíš, že narozdíl od tebe mám nějakou práci? Nemůžu jít někam ven kdykoliv si umanu." vysvětlil jsem mu, zatímco jsem se otočil zády od pultu, u kterého jsem přijímal objednávky. Zrovna ale nebyl žádný nový zákazník, který by si žádal mou pozornost, a tak jsem měl na práci pouze čekání, kdy bude někdo z těch, kteří už dávno svou objednávku mají, chtít zaplatit. 

Frustrovaně jsem si povzdechl a prohrábl si své sytě červené vlasy, s tím klukem jsou jen problémy, nedokáže pochopit, že se nemůžu jen tak vytratit ze směny. ,,Ale hyung, dneska vážně musíš jít, bojím se s ním jít ven sám, skoro ho neznám." stěžoval si do mého ucha, zatímco já se skřiveným obočím hleděl na svůj pracovní úbor, skládajíc se z obyčejných, no až moc úzkých džín černé barvy a do nich zastrkané košile, dneska tmavě zelené, která se mi líbila ještě více s kontrastem mých vlasů, a obyčejné černé kravaty, momentálně bylo ale celé mé oblečení špinavé. Od poloviny mého trupu se až na začátek mých kalhot táhla bílá skvrna, nejspíše od moučkového cukru. 

,,To ale není moje věc, to tys chtěl nové kamarády, ne já." připomněl jsem mu dost důležitý fakt a dlaní, ve které jsem nedržel svůj mobil, jsem se snažil oklepat své oblečení. Byla to ovšem pravda, já nebyl ten, který si začal psát s náhodným klukem, kterého vlastně v životě neviděl a fotky může stáhnout kdekoli. Ať si s tím Yoongim jde sám, když se s ním domluvil a onen chlapec musel jet přes půlku Soulu, jen aby se s ním setkal. Bylo to už několik měsíců, skoro čtvrt roku, kdy mi nadšeně oznámil jeho nového kamaráda, který vlastně ani nemusí být ten, za koho se vydává a z prvního střetnutí se vlastně ani nemusí vrátit, protože ho může klidně unést, zabít či dokonce znásilnit. Má věc to ale nebyla a podle toho, co mi můj dobrý kamarád vyprávěl, bude to určitě milý kluk, se kterým nebudou problémy. ,,Prostě s ním jdi, jel sem kvůli tobě a uvidíš, že to bude v pořádku, nakonec si budeš klepat na čelo, proč si se tak bál." povzbudil jsem ho a vše myslel vážně, v duchu si ještě dodal ,Ostatně jako vždy'. U něj totiž nezáleželo, jestli se na tu jednu věc připravoval, vždycky se nakonec bál a poté kroutil hlavou nad svým vlastním strachem. 

,,Dobře, Hobi, budu ti věřit, pokud se ale něco pokazí, mám u vás v cukrárně objednávku zdarma." upozornil mě a já nemohl nic jiného, než se zasmát. ,,Zatím se měj!" houkl ještě a pak už zavěsil. 

Pobaveně jsem zakroutil hlavou, zatímco mi na tváři stále pohrával malý úsměv, vyrušilo mě ale z myšlenek nečekané zakašlání s následným hlasem. ,,Mohu si objednat?" jeho hlas byl divný, měl divný tón, možná přízvuk, něco mi na něm nesedělo, lišil se. Leknutím jsem sebou trochu trhl, cítil jsem, jak mě pozoruje a doslova jsem mohl říct, kde se jeho oči pohybují na mém těle. 

,,Samozřejmě že-" snažil jsem se být slušný, tak jako vždy. Když jsem se ale otočil a uviděl muže, kterému onen hlas patřil, zarazil jsem se jak v mluvení, tak i v pohybu. Vypadal neuvěřitelně, byl krásný, mohl jsem na něm oči nechat, klidně celé hodiny, dny, vůbec by mi to nevadilo. Jeho obličej byl dokonalý, hezký nos, neuvěřitelně plné rty, které svou barvou a šťavnatostí vybízeli snad všechny lidi, aby se jich dotkly, jakkoliv, a ty oči, tmavě hnědé s divným nadšením, které v nich hrálo, byly tak jasné a pichlavé, že mi jeho pohled na mou osobu až vadil. 

Mám pocit, že jsem na chvíli i otevřel pusu v úžasu, nebyl jsem ale jediný, kdo byl mimo, onen chlapec byl také v nějakém záseku a nemohl ze mě odlepit zrak, což mě zmátlo. Proč se na mě tak dívá? Mám něco na obličeji? Je na mně něco divného? 

Zatřásl jsem hlavou a dostal z hlavy všechny ty myšlenky. Je to zákazník, Hoseoku, až ho obsloužíš, tak odejde a nikdy ho už neuvidíš. I když jsem si tohle říkal pořád dokola, nijak moc mi to nepomáhálo. ,,-ano, ano, můžete." navázal jsem na svá předešlá slova, no trochu rychlejším tempem a kvůli nervozitě jsem to skoro vyhrkl. Svůj obličej jsem rychle sklopil, když se na jeho tváři roztáhl úsměv, sice milý, měl jsem ale pocit, že se směje mé neschopnosti a navíc jeho úsměv byl už moc. Mé tělo už to nezvládalo, měl na mě až neuvěřitelný vliv a já byl tak zmatený, mé oči měly pocit, že vidí anděla, no mé srdce se nejspíš zbláznilo, zrychlilo svůj tep a bilo takovou rychlostí, že to dokáže snad jen nějaký stroj... nebo mé tělo, když je v mém okolí tenhle muž. ,,Omluvám se, že jste musel čekat..." slabě jsem se usmál a stále nedokázal zpříma navázat dlouhý oční kontakt.