*설탕 & sugar*

.2 - den druhý: rande?.

*Hoseok*

,,Bože, už mu napiš, nemusíš mu volat, o nic nejde." povzdechl si Jimin, který momentálně seděl na mé pohovce, hned naproti mně. Přišel už po obědě, když jsem mu zavolal, že jsem ho ještě nijak nezkontaktoval. Za půl hodiny jsem měl ale být již v práci, a tak jsem neměl moc času. Bál jsem se, nevěděl jsem, co mu přesně napsat, pořád jsem měl v hlavě myšlenku, že si určitě udělal jen srandu a nemyslel to vážně. 

,,Ale já nevím co, je to tak trapné." zakňučel jsem a více se opřel do křesla. Jimin se na mě jen zmučeně podíval a přešel ke mně, nejspíš už jsem ho štval. 

,,Co třeba jen: Ahoj, tady Hoseok?" nadzvedl obočí a já mykl rameny, být po mém, nikdy bych mu nenapsal. 

,,Fajn." povzdechl jsem si a úplně tu stejnou větu napsal, no neodeslal. Vedle mé ruky se ale objevila cizí, Jiminova, která klikla na šipku, odesílajíc tak onu zprávu. Rychle jsem se po jeho ruce ohnal a vykuleně se na něj otočil. Už jsem na něj chtěl křiknout, jak to mohl udělat, on mě ale předběhl. ,,Sám bys to neudělal." zvedl ruce v obranném gestu a zasmál se, mně ale do smíchu moc nebylo, spíše do pláče. 

,,Už bych měl jít pomalu na cestu." upozornil jsem ho, když jsem si všiml času, měl jsem jen dvacet tři minut, abych nepřišel pozdě. Zvedl jsem se z křesla a šel se převléknout do pracovního, opět ty stejné kalhoty, s košilí jsem si ale nevěděl rady. Žlutá nebo modrá? Krémová nebo obyčejná bílá? Nebo dokonce světle růžová? 

,,Asi nevíš, jakou má rád barvu, že?" ozvalo se za mnou a já na něj hodil otrávený obličej. 

,,Nevím ani jeho příjmení, jak bych tohle mohl vědět?" připomněl jsem mu a pak se s lehce našpulenými rty otočil zpátky ke skříni. ,,Navíc mi je jedno, jestli se mu bude líbit..." zamumlal jsem, ale tak trochu lhal, párkrát jsem na to pomyslel, ale jen omylem.

Jimin se jen nahlas zasmál a postavil se vedle mě. ,,Seokie, znám tě lépe jak své boty, a že své boty miluju." řekl a já jen se zakroucením hlavy a protočením očí sledoval, jak natahuje ruce do skříně a vydahuje dvě ramínka. Jedno se smetanovou košilí, druhé se slabounce růžovou. ,,Co třeba světle růžovou a k tomu sytě růžovou kravatu..." natáhl svou ruku, ve které svíral právě onu košili a hlavou ukázal na šuplík, kde jsem měl pár svých kravat. Měl jsem rád slušné oblečení, měl jsem tedy velký výběr, o to více mě potěšilo, že je to jako pracovní úbor všech pracovníků v cukrárně. ,,Nebo tuhle smetanovou s hnědou kravatou, tou karamelovou." nabídl dvě možnosti. 

Chvíli jsem si je prohlížel a popravdě, obě kombinace mám rád, takže jsem byl v koncích tak nebo tak. Ztrápeně jsem se na něj podíval a on mi, už dávno rozhodnutý, přitiskl smetanovou košili na hruď, až jsem ji leknutím musel rychle chytit, protože jsem to nečekal a ona tak málem spadla na zem. Druhé ramínko vrátil zpátky na své místo, otáčejíc se k menší komodě, kde už všeznale otevřel ten správný šuplík, vytahujíc užší karamelově hnědou kravatu. Já se jaksi k ničemu neměl a jen stál na místě, čehož si po cestě ke mně všiml. Hodil si rozvázanou kravatu kolem krku, nejspíš aby měl volné ruce a povzbudivě se na mě usmál. ,,Tak honem." převzal si ramínko v mé ruce a kus oblečení z něj sundal. 

S trochou stydlivosti jsem se vysvlékl z obyčejného bílého trička a ocitl se před ním napůl nahý, nebylo to sice poprvé a byli jsme jen kamarádi, no bylo mi to trapné. Já byl totiž vyhublý, zatímco Jimin měl krásně vyrýsované tělo a hodně svalů. On se nad tím ale nijak nepozastavil, jen můj trup přejel pohledem a poté rozepl horní knoflík, který jsem jako jediný zapínal, když jsem košile věšel do skříně, lépe se tak oblékaly, nemusel jsem se zaobírat se všemi knoflíky. Rozevřel ji přede mnou a já se jen pobaveně uchechtl. ,,Umím se obléct sám." to jsem sice řekl, ale už jsem jednu svou paží sunul do nastaveného rukávu.