*설탕 & sugar*

.7 - ráno první: dveře.

*Hoseok*

Probudila mě dlaň na mých zádech, která mě jemně hladila, čímž mě ten dotek uklidňoval a byl mi nadmíru příjemný. Na obličej mi dopadaly slabé sluneční paprsky a nutily mě už otevřít oči, přestože bych nejraději ležel a nehnul se z jeho sevření už nikdy. Zatímco on ležel na zádech, opírajíc se hlavou o čelo postele, já ležel položen na jeho hrudi, měl na mě tak dokonalý výhled, a když jsem svou hlavu zvedl a opřel se bradou o jeho tělo, koukajíc na něj, naše obličeje byly přímo před sebou. 

Jeho druhá ruka se najednou ocitla v mých vlasech, vískajíc je prsty, věnujíc mi úsměv, který jsem mu stále ještě ospale opětoval. ,,Víš, že ve spánku jsi ještě sladčí, cukříku? Skoro se mi sbíhaly sliny." broukl se stále ještě raním chraplákem, nutíc mě se stydlivě uculit a mé tváře zčervenat. 

,,Jak dlouho si mě pozoroval?" spojil jsem naše pohledy a paži položil na jeho pevnou hruď, poté si na ní pokládajíc hlavu. Naše oči nerozpojoval a svou ruku přemístil z mých vlasů na mé čelo, odhrnujíc mi pár pramíneků z očí. 

,,Hmm nevím," houkl, více si mě přitahujíc k jeho obličeji. ,,ztratil jsem se v čase." dodal a jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu, který mě s jeho poslední větou dostal do konců, tváře mi zahořely ještě víc a já už nedokázal udržet náš pohled. Stydlivě jsem ho sklopil, celý vyvedený z míry, že opět používá svoje lichotky, způsobují mi znovu šimravý pocit v podbřišku, který se mi začínal zamlouvat. Jeho smích se mi rozezněl v uších a já na něj hned hraně uraženě zvedl oči. 

,,Teď se cítím zneužitě." ohrnul jsem trochu dolní ret a nadzvedl svou hlavu z jeho hrudi, oddalujíc se o malý kousek. 

Jemu se v očích mihl stín, po kterém se ale naopak zaleskly, zatímco se hravě a spokojeně ušklíbl. ,,Na to je ještě brzy." vyšlo mu z toho křivého úsměvu, sledujíc můj obličej, který se zamračil nad jeho poznámkou. Ona slova se mi roznesla v hlavě a to pomyšlení a představa, co tím vlastně myslel, donutila mé tělo zamrznout. Hned jsem se ale všech nevhodných myšlenek zbavil a věnoval mu slabou ránu do žeber, čímž jsem ho naplno rozesmál. Už jsem si ho raději nevšímal a vstal z postele, míříc do koupelny, udělat ze sebe člověka.

Když se tak stalo a já se z jeho půjčeného oblečení převlékl zpátky do mého včerejšího a vyšel z koupelny, Jin už dávno připravoval snídani. Skvostně vypadající palačinky, ze kterých se mi sbíhaly sliny.

~~~

Naše byty od sebe byly pouhých deset minut chůze, což mě těšilo, zároveň ale i děsilo. Nebyla to až moc velká náhoda, že se tu najednou objevil? Tak moc blízko, s takovým zájmem o mou osobu, která předtím nikoho nikdy tak nelákala. Mohl bych mu kdykoliv zavolat, když se budu cítit sám, když se budu nudit, bát u bouřky nebo když se mi bude jen stýskat. Také jsem ale myslel na tu možnost, když se něco zkazí. Co když se pohádáme a nebudeme se nadále vídat? Stále se budeme potkávat na ulicích a dělat, že se nikdy nic nedělo a my se neznali. A tady je ta otázka, která mi proudí myšlenkami celou dobu, již od včerejšího večera. Děje se mezi náma něco? Je mezi náma něco? 

Nechtěl jsem na to pořád myslet, chtěl jsem si to prostě užívat, dát tomu volný průběh a hlavně, ať on udělá ty zásadní kroky. Já to neumím, nevím ani, co od našeho vztahu... od naší známosti očekává, a tak jsem měl v plánu ho prostě nechat. Já si jen užíval jeho přítomnost, jeho pozornost a gesta, kterýma mě spíše rozmazloval, jakobych byl malé štěňátko či dítě, místo toho, aby mi jimi lichotil. A já si to samozřejmě užíval, tajně jsem se těšil, kdy mě obejme, stačil by jen malý dotek nebo pohlazení a já bych byl spokojenější, až položí své rty znovu na ty mé, v duchu jsem doslova křičel, ať se to někdy stane, znovu, prosil jsem, aby se to někdy zopakovalo.