Na Křídlech Anděla

s neznámým do neznáma

Uchytá mě pevně a odchází z pokoje, jemný vánek nasládlý kouřem se mi vine do tváře.

Snaží se se mnou běžet co nejrychleji, dlouhou chodbou až k velkým dveřím, otevře je a vykoukl na nás krásný majestátní vraník.

Muž se mnou nasedá na koně a rychle se odebírá pryč z vesnice, vše kolem nás hoří a plápolá, na každém kroku se nás snaží shodit z koně různá stvoření, moc se mi nelíbí, zakoukám se do nebe.

Nebe bylo zbarvené do ruda od plamenů z ohně, padal z něj jemný popílek rozpadající se při dopadu na zem.

Co je to, co to slyším. Hlasité rány, které znějí jako hromy.

Najednou nad našimi hlavami prolétá velké ještěrovité stvoření chrlící oheň. Asi už chápu proč je oheň všude kolem nás.

"Konečně už jsme mimo vesnici, malá Flóraidh, už budeš v bezpečí. Teď je riziko na malém procentu takže ses nemusíme ukrývat. Pojedeme dál."

Projeli jsme dlouhým tmavým lesem, ale pach kouře byl pořád cítit.

Uběhla nějaká chvíle co jsme se vytratili s toho města a všechno je náhle jiné, co je to, co to a kde to šumí? Trhám sebou a ošívám se zvědavostí abych zjistila co to je, vzduch zjemnil a změnil svou vůni vše okolo nabralo nádech chladu a vlhka, řítíme se cestou dál, už né tak rychle ale ani pomalu.

No páni vodopád, je nádherný, už jde i v dálce vidět vycházející slunce, jeho záře je tak oslňující .

První paprsek dopadl na stékající vodu a vytvořil krásný odraz duhy a imaginárních postav tančící po vlnivé hladině, tvořené ze zlomu světla a vody, jako by víly tančili valčík.

Tímto zlá noc končí a krásný den začíná zrůdy šli spát a zem ožívá.

A poté co myšlenka její hlavou proletěla, víčka její klesla a spánku prostor dala.