Na Křídlech Anděla

kam dál

Po cestě dlouhé a strmé šplhám k obloze skály se přibližují čím dál víc a jejich pukliny se stále zvětšují.

Zarostlá cestička podél vody pomalu končí a já začínám mít čím dál tím větší pocit že je to špatný nápad.

Najednou se přede mnou objevil prudký kopec dolu a hned pod ním ohromný strom a v něm dutina.

Chvíli jsem tam jen tak stála a koukala do ní, přemýšlela jsem jestli tam mám jít šel mi po zádech divný mráz ale ta touha po vzrušení a dobrodružství byla tak silná až přestávám odolávat .

Jen malí krůček dělí mne od dutiny, nevím co čeká uvnitř ale jisto jistě to bude pokračovat v dáli.

Pak krok a skok a větru klas tiše vyhasnul, srdce se zachvělo napětím co se bude dít dál, ale nic - nic se nestalo čekala jsemnějaké kouzlo nebo tak něco podobného a ono nic.

Budu pokračovat dál vypadá to tu tak kouzelně, proč se tu víc neporozhlédnout byla by to škoda.

Jé malé myšičky s křidélky jsou tak roztomilé, ach zvuk větru a průvan odkud vane?

To co viděla jí šokovalo natolik až jí spadla brada, v očích se jí zajiskřilo úžasem až se musela chytit nejbližší stěny po jejím boku.

Skála v sobě ukrývala prostornou dutinu nejméně pro deset lidí k tomu velký otvor ve stěně, otvor kterým šlo vidět na širé moře a východ slunce a měsíce.

Najednou záblesk, rána, výkřik a tlak na ruce.