PROPAST

1

„Jane, mohla bych s tebou mluvit?" přišla ke mně do kanceláře Amanda, moje věrná a usměvavá asistentka.

S přikývnutím jsem odložila rozečtenou knížku a pohodlněji se usadila na židli. Amanda byla úžasná asistentka. Byla stejně stará jako já a pokaždé, když jsem přišla do práce, mě přivítal její neutuchající úsměv. Dnes se ale nejenom usmívala, přímo zářila.

„Stalo se něco?" zeptala jsem se, když jen němě seděla a s úsměvem na tváři mě pozorovala.

„Víš, že se s Trevorem už nějakou dobu snažíme o miminko," odkašlala si a sklopila pohled. „No a konečně se povedlo," řekla a já na ni ohromeně začala zírat.

„Amando, to je... moc Vám gratuluju, to je úžasná zpráva." Obešla jsem stůl a lehce ji objala.

„Moc ti děkuju, jsme z toho oba hrozně šťastní." Shlédla dolů na svoje bříško a jemně si ho pohladila. „Už jsem skoro ve 4. měsíci. Nechtěla jsem se ukvapit, dokud si nebudu jistá, že to nedopadne jak minule..." odmlčela se a já chápavě přikývla. Věděla jsem, že už o jedno dítě přišla a dokázala jsem si představit, jakou bolest musela začít.

„A už víte, co to bude?" usmála jsem se na ni a ona nadšeně přikývla.

„Budeme mít malou holčičku. Trevor je štěstím bez sebe, že konečně bude mít koho rozmazlovat," zasmála se a já s ní.

„Opravdu vám to moc přeju, Amando. Vy dva si to zasloužíte snad ze všech nejvíc," usmála jsem se přívětivě a vybavila si Amandinu nelehkou minulost.

„Moc, moc děkuju. Ale chtěla jsem tě o něco poprosit." Úsměv na rtech jí povadl a na čele se vytvořila malá vráska. „Vím, že nemám žádné právo to žádat, ale chtěla bych z práce odejít dřív. Chápu, že ti tím přidělám spoustu problémů, ale chtěli bychom těch zbývajících pět měsíců prožít s Trevem u jeho rodičů na Floridě a každý den jezdit tam a zpátky do práce bychom ani jeden nezvládli.

„To je úžasný plán, Amando." Usmála jsem se na ni povzbudivě. „Za těch sedm let, co pro mě pracujete jste mi dodávala elán a máte tolik odpracovaných přesčasů jako málokdo. S radostí Vás uvolním. Kdy byste chtěla odjet?" zeptala jsem se zjevně klidnější Amandy.

„Rádi bychom odjeli 1. května," řekla napjatě a já se zadívala do kalendáře. S povzdechem jsem očima prolétla všechny události, co jsou přede mnou, ale pak jsem zavrtěla hlavou a pro Amandinu úlevu se znovu usmála.

„Máte to mít, i kdybych nechtěla, vy si to zasloužíte." Řekla jsem jí.

„Děkuju Vám," zašeptala vděčně a já jen přikývla.

„Možná to vyzní špatně, ale mám rovnou zařídit pohovory na můj záskok?" zeptala se váhavě a já se srdečně rozesmála.

„Co já si bez Vás počnu," pomyslela jsem si nahlas.

„Jsou daleko lepší než já," podotkla s pokrčením ramen.

„Jenže ti jsou už rozebraní," oplatila jsem jí poznámku a obě jsme se hlasitě zasmály.

„Bude mi to tady chybět," zvážněla Amanda a s těmi slovy odešla. Já si povzdechla a žuchla sebou zpátky do křesla.

„No, to bude ještě legrace."

Amanda mě znala. Po 7 letech společného soužití mi rozuměla a věděla o mě skoro všechno. Jediný důvod, proč jsme nebyly kamarádky byla její zásada, udržet si pracovní vztahy v pracovní rovině. Obdivovala jsem to na ni, ale bylo mi líto, že naše společná cesta začínala i končila v práci. Byla to opravdu výjimečná žena. Před 7 lety v téhle firmě jsme začínaly na stejném místě. Já asistentka editora, ona asistentka editora. Já tu práci dělala dva roky a potom můj šéf odešel za lepší pracovní nabídkou. Tehdy mě to dost vzalo, zvlášť proto, že mi nahradil otce, kterého jsem neměla. Nicméně, než odešel, navrhl mě na své, brzo volné místo. A tak jsem se stala editorkou. Tehdy už jsme se s Amandou dobře znaly a po pár měsících se mě zeptala, jestli by mi nemohla dělat asistentku. A už to bylo. Za celou tu dobu nechtěla víc než být asistentka. Práce ji bavila a stačilo jí to. Myslím, že milovala všechno organizovat a koneckonců měla skoro větší zodpovědnost než já.