PROPAST

11

Když jsme se později, nejspíš o dost později, připojili znovu k našim hostitelům, kteří nás už nedočkavě vyhlíželi, po prvním pohledu na nás jim muselo být jasné absolutně všechno.

„Nejspíš, bych se neměl ptát, kde jste byli, ale znáte mě, ani největší pikantnosti mi nejsou svaté, takže kde jste byli?" zazubil se zvědavě Eliot, když jsme se s (u)spokojenými výrazy, propletenýma rukama a červenými tvářemi vrátili zpět do domu.

„Chtěli jsme se nadýchat čerstvého vzduchu, když v centru je ho značný nedostatek," usmál se Thomas a spiklenecky mi stiskl ruku, až jsem se musela zasmát, tomu, že se skrýváme jako Montek a Kapuletová, kterým byla jejich láska zapovězena. Jako by snad byla romantická chvilka s vlastním manželem trestná.

„Rozumím," mrkl Eliot na Thomase a pak se s všeříkajícím úsměvem obrátil na Margaret.

„Jsme moc rádi, že jste přišli, bylo nám s vámi moc fajn a doufejme, že si to brzy budeme moct zopakovat," nahodila Margaret jako správná dáma bezpečné téma a já se pustila Thomase, abych se s ní mohla rozloučit. Přísahám, že v ten moment jsem chtěla kašlat na všechny společenské konvence a prostě se k němu přitulit zpátky.

„Příště Vás pozveme my a děkujeme za pohostinnost," objala jsem Margaret v kamarádském objetí, ve kterém si mě chvíli podržela a pošeptala: „Vidíš, věci se dávají do pořádku," usmála se na mě ještě a já jí děkovně kývla. Thomas se mezitím rozloučil s Eliotem a vyměnili jsme se, takže jsem u něj teď skončila já. Prvně jsem se na něj usmála a pak ho za rukáv saka strhla níž, aby se mi díval přímo do očí a nasadila jsem ten nejzlejší pohled, který jsem dovedla.

„Eliote," zavrčela jsem výhružně. „Byla bych ráda, kdybys byl příště s Thomasem o určitých věcech míň sdílnější. Ty určitě víš, co myslím, že," vrhla jsem na něj tázavý a stále nebezpečný pohled.

„Ale, má drahá Jane, snad mi nechceš tvrdit, že to nepřineslo krásně šťavnaté ovoce," zasmál se nadutě a prohlédl si můj rozhodně dost rozcuchaný zevnějšek, který jsem si na ten popud rychle upravila.

„To je jedno," zavrčela jsem znova naštvaně z části i proto, že měl prostě pravdu. „Prostě mu příště nic neříkej."

„Víš, Janie, tvého manžela znám dost dlouho na to, abych věděl, co ho vyburcuje a jak bych, tak tipl, trefil jsem se správně, tak si nestěžuj a spíš mi poděkuj. Říkal jsem, že ta večeře pomůže," uchechtl se znova. „A stejně tě jen štve, že jsem měl pravdu."

„I teď mě štve, že máš pravdu," zamračila jsem se, ale když se začal smát, přidala jsem se k němu. Hrát naštvanou mi nikdy nešlo a ve výsledku má Eliot opravdu pravdu a podařilo se mu něco, co mě ne.

„Děkuji ti. Jo a máš úžasnou ženu, doufám, že mi ji někdy půjčíš."

„Budu si to muset ještě rozmyslet, nelíbí se mi, jak jsi na mě vrčela," poslal mi vzdušnou pusu a já se smíchem protočila očima a vrátila se zpět k Thomasovi.

Naposledy jsme si vyměnili pár frází s hostiteli a vydali se do auta, které na nás věrně čekalo se studenou večerní náručí.

„Tvoje dojmy?" zeptal se mě Thomas po chvilce v autě, kde jsem mlčela. Přehrávala jsem si v hlavě celý večer, a hlavně jeho konečná část se mi opakovala až moc často a já se musela culit jako školačka.

„Bylo to hezké. Ne?" odvětila jsem unaveně a zívla.

„No, podle toho, co přesně myslíš," pousmál se znovu šibalsky a položil mi ruku na stehno, jen tak, aby cítil moje teplo a já to jeho. Svojí rukou jsem přikryla tu jeho a němě přikývla.