Everything else {Completed}

29#

"Stačilo říct dík." Protočila jsem očima. A kráčela dál chodbou.

"Jsi moje jediná dcera, mám o tebe strach. Tak si z toho přestaň dělat srandu!" Na tohle nemá cenu reagovat, furt dokola.

Vstoupila jsem konečně do správných dveří. Vzala zbraně a dokumenty. Táta pobral zbytek a my vyšli. Naštěstí jsme to všechno unesli, ale něco se mi nezdálo. Když jsem šla za nimi, všude na chodbě byli omráčení agenti, ale teď ani živáčka.

"Nezdá se mi to..." Mluvila jsem si pod vousy, ale zřejmě to slyšel.

"Mně taky ne." No super....

Celou cestu jsem se snažila přemýšlet, kam zmizeli.
Když se, ale stále nic nedělo. Mířili jsme ven. Venku asi sto metrů od budovy, z které jsme vycházeli. Stála naše doprava.
Cestou mi spadl jeden dokument. Věci jsem dala do letadla.
"Spadl mi jeden dokument, hned jsem tu." Běžela jsem na místo, kde mi spadl.

Něco se ale pohlo za stromem, chvíli jsem se koukala na místo, kde se něco hnulo, ale uslyšela jsem šramot zase na druhé straně.

"Děje se něco?" Zakřičel od letadla Tony.

"Ne... Jen se mi zdálo, že se tam někdo pohl." Rukou jsem ukázala na místo.

Vracela jsem se zpátky, když někdo vystřelil. Kulka proletěla vedle mě. Od stromů vylézali odzbrojení agenti.
"Shit!" Rozeběhli jsem se.

Větrem jsem chtěla všechny odhodit, ale do cesty se mi postavil..... Cože?!

"Ahoj kotě." Paul mě odhodil asi deset metrů do zadu. Sakra?! Kde vzal takovou sílu..... Že mi to nedošlo hned. Pracuje pro Hydru, když jsem byla v tom vězení. Dali mě tam jen dočasně.

"Odleťte!" Zařvala jsem.... Všechno se to odehrávalo tak rychle. Naštěstí Steve, který věděl co by táta udělal. Okamžitě zavřel 'poklop.'
Tuším, že ho táta bude nenávidět ještě víc, bude mu nadávat a vše mu vyčítat, ale udělal dobře. Odletěli.

"Ouuu... Oni tě tu nechali?" Provokoval mě Paul.

"Tati... Moc se ti za vše omlouvám, ale bylo to moje rozhodnutí. Prosím, nevyčítej to Stevovi ani Furymu. Mám tě ráda. Vás všechny. Děkuji vám za vše." Nahrála jsem zprávu a poslala ji Jarvisovi. Radši.

"Teď už nám neutečeš." Chytil mě pod krkem.

Odhodila jsem ho vzduchem a všechny okolo. Rozeběhla jsem se rychle pryč, ale někdo mě trefil. Začalo se mi mlžit před očima. Moje nohy přestali spolupracovat.

"Co jsem říkal? Ty si prostě nedáš říct..." Jeho provokativní hlas bylo poslední co jsem slyšela, protože jsem omdlela. Jako už asi po třetí. Taková rutina.

....

Hrozná bolest.... První věc co jsem cítila, pulzovala mi po celém těle. A já otevřela oči, přede mnou stálo několik doktorů. Nebo spíše agentů, kteří tu pracovali jako doktoři.
Vůbec jsem netušila kde jsem, ale jedno mi bylo jasné.... Je to jiná základna, protože tam tu jsme celou prošli.

"Šéfe, probudila se." Někdo z nich promluvil.

Moje ruce byli spoutané a to stejné nohy. V žilách byli injekční stříkačky.

"Co to tady semnou doprdele děláte?!" Nevím, jak by jste se chovali vy, kdyby jste se probudili v cizím prostředí. A v ruce injekční stříkačky.

Nikdo z nich neodpověděl. To neví, že je to neslušné?!

"Aaaa.... Dobrý den slečno Stárková. Dovolte abych se představil.-"

"Můžete to urychlit?!" Agresivita stoupá.

"Ale jistě.... Jsem profesor Bogart. Určitě se ptáte co tady děláte..-"

"Bobgarte.... Vy jste normálně génius. Zasloužilé si kebab." Ironicky jsem se usmála.

"Bogart.... Né Bobgart. To jsem moc rád." Už mě vytáčel, byl až moc klidný. "Zjistíme jak z vás dostat vaší sílu, kterou později budeme moct dát naším agentům. Máte moc velkou moc, pro jednoho člověka." No tak to teda ne! Já se nehodlám dělit. "Bohužel-pro vás- to možná nepřežijete a budete trpět s velkými bolestmi. Máte ale šanci..... A nic z tohodle se nemusí stát." Větu nechal nedokončenou.

"A co musím udělat?" Obočí mi vyletělo do vzduchu.

...

💞😊 Taaak.... A další kapitola 😄.

*Na obrázku je Paul. 😃*