call me back | please leave the message #2

8³

   „Promiň,“ hlesne.
   „Zmizela jsi na celý týden bůhví kam a nic jsi mi neřekla. Ani mi neodpovídáš na zprávy.“ Spustím na Annu bezradně a snažím se zachovat klid. Chtěla bych jí říct všechny ty věci, které si mou hlavou proráží cestu až k mým ústům. Všechna ta slova ale zůstanou nevyřčena. Radši se ani nebudu zmiňovat o těch probrečených nocích, kdy jsem myslela, že je konec. 
   V očích se jí cosi mihne, pohled zabodne do země a povzdechne si. „Jak ti mám věřit?“ Dožaduju se zoufale odpovědi, ale Anna si jen promne ruce a zahledí se někam do dálky.
   „Promiň,“ zopakuje a rukou zavádí o tu mou. Já ale uhnu.
   „Vždyť já tě vůbec neznám, Anno. V jednu chvíli si myslím, že vím kdo jsi a v tu další mi dokážeš ukázat, že nevím vůbec nic.“ Povzdechnu si a dál potlačuju další slzy, které se mi derou na povrch a smáčejí špičky mých řas. A když se donutím podívat se jí do očí, uvědomím si, jak blízko ke konci vlastně můžeme být. Anna zadržuje slzy stejně jako já.
   „Maxine,“ vysloví mé jméno chraplavým hlasem a celé tělo se mi při těch pár hláskách zachvěje. Ruce si strčím do kapes, z úst mi unikne obláček páry. „Vždyť mě znáš.“
   „Ne, neznám.“ Odseknu až moc naštvaně. „Musím jít.“ Zašeptám ze strachu, že se mi zlomí hlas. Zním beznadějně. Zním směšně.
   Po tváři mi steče slza, rukávem mikiny ji rychle setřu a otočím se k odchodu. Udělám několik kroků, než mě Anna stihne doběhnout a zatahat za rukáv, přitáhnout si mě blíž k sobě. Chci svoje tělo přinutit ucuknout, ale nejde to. Všechny svaly v mém těle najednou přestanou fungovat. Všechny svaly v mém těle se jí najednou poddají.
   Anna vypadá poraženě. Ale přesto připravena znova bojovat. Zadržím dech. A když si myslím, že už nemůžeme být blíž, proplete si se mnou prsty a rozklepaným hlasem zašeptá: „Pojď ke mě domů. Chci abys mě znala. Chci abys věděla všechno.“