call me back | please leave the message #2

7³

   „Max, nechci tě nijak děsit,“ řekne mi Miles, když vycházíme ze třídy. To, že za mnou přišel, mě z toho ale vyděsí nejvíc. Přesto, že se mi omluvil, všechno jsme si vyjasnili a udobřili se, nebavíme se. Respektujeme jeden druhého a pro naše dobro jsme tomu druhému lhostejní, ať už to zní jakkoli krutě. A teď jde vedle mě a nechce mě děsit. Ale čím?
   „Co se děje?“ zeptám se, zatímco se snažím zachovat klid. Poslední měsíc byl jako horská dráha a já se bojím pádu. Teď, když se zdá, že Bůh přeje trochu štěstí i mě, holce, která randí s holkou.
   „O hodinu mi to poslal Bryan a jak se zdá je toho plná škola.“ A já začnu myslet na to nejhorší. Můj tep se mi zrychlí a bušení mého srdce je hlasitější než kdy jindy. A moje srdce toho poslední dobou zažívá hodně. Jenže jeho tlukot přehluší hlasy a šepot lidí procházejících kolem. Šepot hloučků lidí, které se shromažďují kolem sloupů držících strop chodby.
   Podívám se nervózně na Milese. Ten můj pohled opětuje. Zámířím k nejbližšímu sloupu a když to spatřím, strnu a nedokážu se ani pohnout.
   „Takže je to pravda, Brownová? Moje holka se se mnou rozešla kvůli tobě?“ ozve se za mnou a já si najednou přeju, abych byla na místě mrtvá. Nezmůžu se na nic, než jen zírat na tu fotku, na které s Annou sedíme na ruském kole. Na které se držíme za ruce. Na které se líbáme. Přemýšlím, jak je možné, že nás někdo vyfotil. Přemýšlím, kdo to udělal. „Tak odpovíš mi?“ zeptá se ještě zuřivěji Cameron. Udělám tu chybu, že se na něj otočím a spatřím tak jeho tvář. Napnutou. Rudou. Rozhořčenou.
   Na chodbě je najednou ticho. Všichni čekají co se stane. Lidé přeskakují pohledem mezi mnou a Cameronem a šeptají. Buzna, zaslechnu. Kurva a ještě k tomu na holky, zašeptá někdo další. Po tvářích mi pomalu stékají slzy. To je tak nechutný, odvětí nějaká holka.
   „Maxine,“ Uslyším tichý hlas Milese. „Em, pojď.“ Zašeptá znova a opatrně mě zatáhne za předloktí. Všechny moje svaly povolí. Miles znovu zatahá za moji ruku a já se přinutím k pohybu. Zrak zabodnu do země a s Milesem mířím pryč.
   „Takže jen tak utečeš? Ha? Myslel jsem, že vy lesby jste tvrďáci.“ Zakřičí za mnou Cameron a uchechtne se.
   Konečně se dostaneme ven a já už propuknu v pláč. Miles mě sevře v náručí a políbí mě do vlasů. „Jdeme domů, Em. Všechno bude v pořádku, věř mi.“