call me back | please leave the message #2

6⁴

   „Za chvíli tam budeme.“ Slibuje mi už po sté Anna zatímco mě ruku v ruce vede po cestě pro pěší.  
   Je to už čtyřicet tři minut, co jsme nastoupili na ten autobus; dvacet devět minut, co jsme nastoupili na první metro a jedenáct minut, co jsme vystoupili z toho posledního. A teď se se vleču vedle Anny a myslím si, že mi zimou upadnou prsty. Anně už s největší pravděpodobností lezu na nervy, když se téměř každou chvíli ptám, kdy tam budeme nebo kdy mi konečně prozradí svoje tajné plány.
   „Vážně? Neříkáš to, jen abys mě utišila?“ zeptám se a Anna jenom protočí očima.
   „Aaaa, už jsme tady.“ Zastaví se najednou a otočí mě směrem k malé prosklené budově, která před námi stojí. Nechápavě se na ni podívám. „Jsme tady tak akorát v čas.“
   „V čas na co?“ ptám se, ale v tom už mě Anna táhne směrem k budově a s nedočkavým úsměvem mi otvírá dveře. Když vejdu dovnitř, zaplaví mě příjemná vlna tepla a uslyším směsici nadšených hlasů, které se ozývají z místnosti uvnitř. Sundám si bundu, spolu s tou Anninou ji pověsím na věšák a pak už konečně vejdeme dovnitř. Prostor je plný židlí postavených v řadách a o kousek dál u stěny stojí dlouhý stůl s jídlem a pitím. A naproti nám, na úplném konci místnosti, je výstupek s židlí a stojanem. Na kterém je pověšen plakát. A když si konečně přečtu, co na něm stojí, chci začít ječet nadšením.
   „To jsi neudělala!“ Otočím se s nadšeným hlasem k Anně, které se jen culí a snaží se zadržet pyšný úsměv.
   „Jo,“ odpoví a přitom pokrčí rameny. „Sice se jsem musela obvolat několik lidí a hodně prosit na kolenou, ale nakonec se to povedlo.“ Pronese skromně a mávne nad tím rukou. Začnu se smát a beze slov Annu pevně obejmu. Anna se mi zasměje do vlasů.
   „Tohle jsou ty nejlepší narozeniny.“ Zašeptám Anně do ucha.
   „To teprve začínáme.“ Odvětí Anna a když se ode mě odtáhne, nepatrně na mě s úsměvem mrkne. „Pojď, jdeme si sednout.“ Pobídne mě a dovede mě až k naším místům. S propletenými prsty se usadíme a hned jak si vypnu zvonění na mobilu, to všechno začne.
   Na pódiu se objeví mladá žena s vřelým úsměvem a sedne si na předem připravenou židli hned vedle stojanu s plakátem. Zhluboka se nadechne a když se všichni v malém sále utiší, znova se usměje.
   „Dobré dopoledne. Chci vám všem poděkovat, že jste dnes přišli. Dneska, jak už všichni víte, vám budu předčítat moji úplně první knihu. A to knihu jménem 'I po dešti přijde duha'.“