Jen trocha vody | HP FF |

Třetí kapitola

Nebylo ani možné popsat, jakou zlost k sobě samým i mezi sebou cítili. Hlavu měli ztěžklou - jako by jim tam poletovalo hejno splašených volavek s včelím úlem dohromady. Naplňoval jim každý kout jejich myslí, rezonoval tam, až nakonec překračoval únosnou mez. V hrudi cítili sevření, jež je drtilo a nemělo v plánu je pustit. Ocitli se na tomto zapomenutém místě. Jestli byli opravdu sami, to netušili.

Draco věděl lépe, než kdokoli jiný, že opět selhal. Doufal, že to zvládne a ušetří matku hněvu Pána zla. Ale mýlil se. Nedokázal by někoho zavraždit a jak se ukázalo, ani unést Pottera. Nechtěl být jedním z nich, ale neměl na výběr. Nechal ho na východní pláži samotného. Slunce se mu opíralo do týla. Měl pocit, jako by měl nohy z olova a žužu zároveň - každý krok se zdál neobyčejně vyčerpávající. Pokaždé, když se opřel do chodidla, cítil, jak se mu želé rozlévá žilami. Každý centimetr ho stál značné úsilí. Těžce se mu dýchalo a za levým uchem se mu prohnala krůpěj potu. Kravata ho začínala rozčilovat. Prsty se do ní zabořil a v afektu ji začal rozvazovat. Procházel se mezi palmami - občas se musel prodírat, protože se zachytil o mladou liánu, jejíž drobné palisty po něm natahovaly své šlahounky. Žluté květy, připomínající motýly, tvořily dojem, že se každou chvíli rozletí do všech stran. Párkrát zavrávoral, chycen nohavicí o plazivé jehličky lístků.

Vysoké stromy se rozestoupily a vytvořily jakousi mýtinu, které vévodil obrovský citrínový kámen, jenž se působením zdejšího počasí rozpadal v drobný písek, tvořící celý ostrov. Pod podrážkami jeho vyleštěných bot rostla vlásčitá tráva, místy odkrývající hlínu. Zhluboka se nadechl. Zřetelně cítil mořskou sůl, ale možná to byl jen pozůstatek jeho pobytu ve vodě.

Vydal se trochu na sever, kde objevil malou lagunu - voda ukousla kus pevniny a vytvořila postupem let písečnou přehradu. Vedle ní postával středně velký strom, ovšem menšího vzrůstu, než kokosové rostliny. Ač ho neznal názvem, připomínal mu svou vůní domov. Časy, kdy byli ještě šťastní a opravdová rodina. Zahleděl se na nedaleko stojící stromek, tvář se mu zkřivila a žilka na krku se nervózně roztančila. Jeho špičaté žilkované listy měly červencový odstín zelené. Zkusil vykouzlit jednoduchou mlhu. Doufal, že se před ním objeví alespoň náznak, cokoli. Připadal si bezmocný jako mudla. Zaklel a podíval se na obzor.

Tmavovlasý netušil, co má dělat. Kam jen dohlédl, spatřil pláž, palmy nebo moře. Bál se. Co když to byl jen Malfoyův trik, aby ho zmátl? Možná právě v tento okamžik se Smrtijedi schovávali za kmeny a sám Lord Voldemort se zlomyslně smál nad jeho důvěřivostí. Představil si vlastní zubožené tělo, tlející na zbytcích kokosového listí. Odvrátil zrak, jako by snad doufal, že mu obraz z mysli odejde. Ale neodešel.

Frustrovaně přecházel podél pláže ze severu na jih. Narovnal si brýle. Zvuk moře i přes nesmyslnost a absurdnost situace zněl opravdu velmi utěšujícím dojmem. Pokud to byla skutečně léčka a magie tu nefunguje, bude ho chtít Tom obětovat při nějakém zvráceném rituálu? A co když nemůže kouzlit jen Harry a Draco to předstíral? Zhluboka se nadechl. Musí to kouzlo zlomit. Ustal v chůzi, zavřel oči, snaže si tak vyčistit mysl. Provedl lehké švihnutí a přál si, aby se jiskry rozletěly do všech stran. Zklamaně seznal, že tudy cesta nevede. Nedokázal ukočírovat ani jednu ze svých emocí, natož stádo myšlenek. Šíleně se potil. Dlaně mu začaly rudnout, bylo tu až moc vedro. Před očima viděl tančit mžitky. A vždy, když mrkl, motala se mu hlava. Mírný vánek Harrymu ovanul tvář. V hrdle ho pálilo, jak mu vyschlo v ústech. Stačila by mu jen trocha vody, aby svlažil své vyprahlé rty. Rozešel se vratkým krokem k lesíku z vysokých kmenů, jejichž koruny byly tak vysoko, že by na ně raději dolétl, než aby se snažil vylézt po svých. Vydal se trochu více na jih a modlil se, aby v tento okamžik Zmijozela nepotkal.