Jen trocha vody | HP FF |

Šestá kapitola

Temné kouty si šeptaly ty nejhorší scénáře. Naléhaly. Nejmladší z Blackových sester zakroutila hlavou. Nechtěla je poslouchat. Ale co když měly pravdu?

Zoufalost požírala Narcissu zaživa. Rozkládala její vnitřnosti s hrubou netečností.

Naivně toužila po záchraně. Doufala, že se to dá nějak vysvětlit. Jenže, co když to nešlo? Snažila se potlačit rozpaky, které se draly do její mysli jako neodbytná píseň. Přála si pomoc pro svého syna, ale kdo by mohl nabídnout dlaň?

Mohla by snad doufat v jejich pomoc? Začínala být nervózní, každou chvíli přešlápla, a přesto si snažila udržet klidný nicneříkají výraz. Nechtěla o tom informovat Pána Zla. Nemohla. Kdyby mu něco takového přiznala, jaká by byla jeho reakce? Že je Draco moc slabý? Že zběhl? Bála se o něj. A ať byla pravda jakákoli, nedokázala jí čelit a dívat se přitom do jeho tváře.

Lucius se podpíral o vycházkovou hůl. Světlé vlasy mu spadaly přes kabátec vykládaný brokátem. Vyzařoval z něj chlad, jako by se ho zpráva o zmizení jeho jediného dítěte netýkala. Působil spíš dojmem, že se úplným omylem dostal do módního salonu a musí čekat, až si jeho milovaná ženuška vyzkouší tucet hábitů.

Bellatrix se procházela mezi nimi. Její střevíce tlumil měkký koberec v salonku, kam se zavřeli na poradu, když - díky skřítkům - zjistili, že se zde skutečně dědic jejich rodu nenachází. „Zbabělec,“ procedila vždy, když u nich byla. Vmetla jim to do tváře s lehkým šíleným podtónem, který jí byl vlastní. „Pán Zla ho náležitě potrestá, až se to dozví.“ Přejela oba pobaveným úšklebkem. „S radostí se toho ujmu.“

„To nemůžeš,“ vyhrkla šeptem její sestra, klopíc pohled k zemi.

„Pán Zla mi plně důvěřuje. Proč si myslíš, že by mě zastavil, kdybych ho šla hledat?" vyplivla na ni. „Potrestala bych ho." Olízla si rty a pohodila krvelačně hlavou. V očích jí zaplála hrozba a přání někoho mučit.

„Tvé touze bude vyhověno, Bello," zasykl Voldemort při otevírání dveří. Byl to natolik rychlý pohyb, až to skoro vypadlo, jako by se před nimi zhmotnil či snad prošel mahagonovým dřevem.

Oddaně se uklonila a potěšeně se usmála.

„Proč jste mě o něčem tak závažném neinformovali hned?" otázal se manželů ostře.

Cissa se pomalu nadechovala, ale jen zalapala po dechu a vytřeštila oči, když Lucius s pokorou promluvil: „Netušili jsme, zda je to pravda, můj pane. Nechtěli jsme zbytečně vyvolávat rozruch. Oznámili bychom vám to hned, jakmile bychom si tím byli jistí, pane." Uklonil se mu.

Voldemort znechuceně zkroutil beztvaré rty a obrátil se k jeho nejvěrnější služebnici. „Šedohřbet půjde s tebou," ucedil a zmizel stejně tak, jako se objevil.

Cissi bolestně zavřela oči. V mysli jí mimoděk vytanula vzpomínka na zařazování. Byla to tehdy šťastná událost, rodiče měli vážně radost, protože splnila očekávání. Na rozdíl od bratrance, kterého raději všichni zavrhli, protože špinil čest rodiny. Její život se před příjezdem do školy zdál být o tolik jiný, a přesto nedokázala říct, co přesně činilo vzduch dusivější.

Snažila se zapomínat na minulost, na dávné přátelství. Byli tehdy ještě ve věku, kdy nestudovali v Bradavicích. V době, kdy válka byla jen předzvěstí bouřkových mračen. Přesto věděla, že kdyby dnes žil a ona ho poprosila o záchranu syna, pomohl by jí i přes to, že stála na jiné straně hradby. Jenže Sirius už byl pryč. Byl mrtvý. A ona tak přišla o jediného opravdového přítele.