ZAPOMENUTÉ DUŠE

.1.

Lesní vánek mě vždy podivně uklidňoval. 

*

Zatuchlý a odporný zápach prohnilého dřeva se vznášel všude kolem mě, pomalu a tiše mi pronikal do dutin. Moje oči zůstali s nechutí zírat na ohromnou, ze značné části ošlou a lysou, vycpanou hlavu koně nad vchodovými dveřmi. Ten pohled mě začal behěm vteřiny nepříjemně sužovat, promnula jsem si zatuhlý zátylek a hluboce nepravidelně vydechla. Mrtvé zvířecí oči na mě hleděly plné nářků a dusící se utrpením.

*

Tahle zkušenost mi změnila život.

*

Vešla jsem, váhavě a s nedůvěrou, po skřípajících prknech a rychle si schovala mrazem a chladem popálenou dlaň od kovové kliky do kapsy mé staré manšestrové bundy. "Ne.." Ozvalo se slabě jakoby z dálky a tlumeným šeptem. Prudce jsem se otočila a snažila se zaregistrovat cokoliv, co by mohlo vydat, i kdyby jen náznak nějakého zvuku. "Měla by ses uklidnit Miallen..." Hlesla jsem do ticha mluvíc sama k sobě, načež mi srdce začalo bít jak splašené. "Neměla bys tu být..." Vyšlo z jeho úst.

*

Mé noční můry mi začali být k smíchu.

*

Podle stupně rozkladu jsem odhadovala hromadu masa na několik let starou. Nikdy jsem nebyla nijak přecitlivělá, tudíž jsem se z toho nehodlala hroutit, neodvracela jsem svůj pohled. Místo vypadalo spoustu let opuštěné, chátrající a všemi zapomenuté. Můj zájem stoupal. Organická hmota, která kdysi byla pravděpodobně něčím živým, ležela v podivné truhle, otevřené, se zlatavým klíčem ponechaným v zámku. Neviděla jsem žádné zbytky srsti, cokoliv co bych mohla označit za zvířecí, vše bylo zahaleno stínem. Pozůstatky staré krve byly zaschlé v struktuře dřeva, zaznamenala jsem nepatrný, ale stále zesilující zápach. Muselo to být už tolik let... Nakonec jsem si všimla kusu podivné plátěné látky, roztrhané, navlečené přímo na kus svalu, z kterého se prořezávala nažloutlá kost. Dech se mi zatajil a zápěstí se mi začaly chvět. To, co jsem si již několik minut s odstupem pozorovala, bylo kdysi lidské...

*

Slíbila jsem si, že budu silná. Pro něj.

*

Byla jsem jeho poslední nadějí. A on mou. Našla jsem ve svých útrobách odvahu, kterou jsem od ztráty své matky měla za ztracenou. Prý jsem nikdy neměla ono místo objevit. Neměla jsem ho nikdy potkat. Ale já ho musela zachránit. Nemohla jsem odejít. Nemohla jsem vzdát ten boj. Nechtěla jsem dopustit, aby kdokoliv další musel být kořistí toho netvora, který ztratil všechnu lidskost.

*

"Všichni jsme bezmocnou kořistí života, nakonec každý z nás padne na kolena s neúprosným šípem smrti zaklíněným v chladnoucím mase, které je odsouzeno k zapomenutí."

.(MARII).