Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Emily - Návrat ztraceného syna

Emily

Po téměř 13ti hodinách strávených dohadováním s klienty, u soudu a naším nemožným asistentem se konečně vracím domů. Jsem vyčerpaná. S úlevou otevřu dveře a zuji si lodičky. Ani se nesnažím rozsvítit – žárovka v chodbě praskla a já jí za celý týden nestihla vyměnit.

Projdu chodbou směrem k obýváku. „Sakra,“ zakleju, když zakopnu o kufr.  Asi mi musel vypadnout ze skříně, když jsem ráno ve spěchu odcházela. Obvykle chodím včas, nebo se o to alespoň snažím, ale po techno party, kterou pořádali moji sousedé o patro níž, se kvůli hluku nedalo usnout dřív jak ve 3 ráno. Nepomohl ani polštář na hlavně, ani když jsem jim došla vynadat kvůli rušení nočního klidu. Naštěstí je moje pracovní oblečení poměrně striktně nastaveno a tak jsem ráno nemusela příliš dlouho přemýšlet nad tím, co si vezmu na sebe. Na bílé košili a černé pouzdrové sukni jsem neviděla nic závadného.

Nyní se těším jenom na to, až konečně zapadnu do postele. V tom něco zašustí a naproti oknu se rýsuje temný stín postavy, krčící se za křeslem, můj byt není nijak velký, mála kuchyňka, obývák propojený zašupovacími dveřmi s ložnicí a koupelna v černo-bílo-červeném provedení. Když jsem ho pořizovala, chtěla jsem něco světlého, kde bych se cítila dobře. Nábytek jsem vybírala s Michelle, mojí nejlepší kamarádkou, celkově byt působí útulně. Nejvíce pyšná jsem na svou vestavěnou skříň, která zabírá celou stěnu, protože mám spoustu oblečení a bot. Když se stín začne hrozivě přibližovat, popadnu první rádoby zbraň, co mám po ruce, zdvihnu deštník s odhodláním nedat svou kůži lacino, se rozmáchnu a vezmu útočníka rovnou po hlavě.

„Ježiš, Emily, to jsem já,“ promluví postava a masíruje si hlavu. Rozsvítím v obýváku, abych stanula tváří v tvář svému nevlastnímu bratrovi.

„Harry? Co tady děláš?“ dívám se na něj a nevěřím vlastním očím. Má být přeci v New Yorku.

„No, vracím se zpátky, bylo to takové spontánní rozhodnutí…“

„Aha, proč se s tebou Fiona rozešla?“ zašklebím se. Harry se vracel do kruhu rodinného, pokud to tedy neměl od otce přímo nařízené, pouze ze 2 důvodů, prvním byl nedostatek financí, ale potom, co se z něj stal právník, nebo to o sobě rád tvrdil, navíc s přispěním našeho otce měl peněz dost, se jediným důvodem stal ten druhým, rozešla se s ním holka, což se nestávalo tak často, měl totiž pověst sukničkáře, který většinou holky opouštěl jako první. Proto se vracel k nám, aby si mohl léčit svoje sebevědomí v Londýně, kde ještě nebyl tak profláknutý jako na Upper East Side.

„Mandy,“ opraví mě.

„Tak Mandy, to je fuk,“ mávnu rukou. „Nechtěl jsem si jí vzít. Jsem mladej a nic sem si ještě neužil.“

 Zakroutím hlavou, holka, která ho jednou klofne, si užije. Harry je jako bratr celkem fajn a musím říct, že si i docela rozumíme, možná proto, že se nevídáme tak často, ale za přítele bych ho nechtěla. Je příliš živé povahy, taky na můj vkus dost nepořádný a nic nebere vážně. O jeho vřelém vztahu k něžnému pohlaví už ani nemluvě. Každá mu zatím podlehla, dřív nebo později, umí být velmi okouzlující, galantní a slušný, ovšem jen když chce. Velmi přesvědčivý, prodal by nekuřákovi balíček cigaret, kdyby chtěl. Dokáže vás přesvědčit, že jste pro něj ta jediná. Typický Harry Styles s potutelným úsměvem a štěněčím pohledem.

Hlavní důvod proč ho držet dál od Michelle, nechci, aby se kvůli němu pak trápila. Naštěstí to není naivní holka, ale má rozum a z mého vyprávění o něm ví dost, aby věděla, že to není kluk pro ni. „A kde budeš bydlet?“ zeptám se po chvíli.

„Doufal jsem, že bych mohl tady, než si něco najdu,“ vykouzlí neodolatelný úsměv. Chápu, proč nechce bydlet u našeho otce. Táta je typický právník, neústupný, puntičkářský a hlavně pořádný. Navíc jsem nikdy nebyla člověk, co by hlídal Harryho odchody a příchody. Pravidelně jsem ho vídala jenom v létě, je to otcův syn z prvního manželství, který celý svůj život i studia strávil v Americe.

Na jeho odpovědi mě však zaujme ještě jedna věc: „Jak než si něco najdeš? Jak dlouho se v Londýně plánuješ zdržet?“

„Dost dlouho, v pondělí nastupuju,“ zašklebí se na mě.

„Kam?“

„Do firmy, budou z nás kolegové. Máš radost?“ Tohle mě dost překvapí, nemyslela jsem, že by si otec nasadil do firmy někoho, kdo nemá příliš zkušeností s životem právníka, po studiích se náš milý Harry poflakoval po Státech a objevoval jejich „krásy,“ možná trochu právničil, ale…

Rozhodnu se na to nijak hlasitě nereagovat a v duchu si ještě pomyslím, že doufám, že si něco najde rychle, nahlas však řeknu: „Ale na gauči budeš spát ty.“

Nic si z toho nedělá. „Měla si vidět tátu, byl šťastnej, že jsem se vrátil.“

Jak jinak. „Návrat ztraceného synátora,“ zaironizuji a jdu radši spát.