Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Emily - Miluji tě...

Zbytek dne uteče rychle, vyřídím několik hovorů a domů dorazím už v sedm večer. Zapnu si televizi, ne že by mě tolik zajímaly zprávy, ale bydlet sama má občas i své nevýhody a tak mi pro dnešek dělá společnost televizní hlasatelka. Reportáž o dění v Evropě přeruší domovní zvonek, vzhledem k tomu, že nikoho nečekám se neochotně přesunu ke dveřím, za nimi stojí opět Liam.

„Nějak sis oblíbil mě navštěvovat v nezvyklých hodinách, pojď dál,“ zašklebím se na něj a pustím ho dovnitř. Vzhledem k tomu, že nese pár plechovek s pivem, pro mě zdá se ovocným, to nevypadá na obligátní společenskou návštěvu. „Ehm, stalo se něco?“ zeptám se opatrně.

„Proč by mělo?“

„No, máme se sejít až zítra, takže mi přijde divné, že ses tu takhle nečekaně objevil,“ pokrčím rameny.

„Pohádal jsem se s Tracy, kvůli té návštěvě u matky.“

„Jako tvá budoucí žena by měla znát tvou matku.“

„No, ono jde spíš o tebe.“

„O mě? Vždyť mě ani nezná.“

„Právě, vysvětlil jsem jí, proč jsem tě požádal, ale nelíbí se jí, že se do toho budeš plést.“

„Jestli tam nemám chodit, stačí mi to říct.“

„Nechápu to, vždyť my dva jsme kámoši, vysvětlil jsem jí, že mezi náma nic není a nebylo, tak v čem je problém?“

„No, vzhledem k tomu, že jí neznám, ti s tím asi nepomůžu,“ řeknu mu. Zavrtí hlavou, asi se mu to už nechce dál rozebírat. Pak už moc nemluvíme, po zprávách totiž začne film a my oba se ponoříme do děje.

Liam se zdrží asi do 11, při loučení se mě zeptá: „Proč komunikace s Tracy není tak snadná jako s tebou?“

„Protože my dva se známe věky, víme o sobě asi všechno, takže konverzace je snazší.“

„Víš, co mi řekla, jak byla naštvaná? Párkrát jsem jí totiž o tobě vyprávěl, prý proč radši nechodím s tebou, místo s ní.“

„Zkusil si jí říct, že jí na rozdíl ode mě miluješ?“

„Já tě ale miluju,“ řekne a pohlédne mi do očí. V ten moment asi přestanu dýchat.

„Cože?“

„Myslím, jako kámošku,“ dodá rychle, než na to stihnu odpovědět, udělá dva rychlé kroky směrem ke mně, jednou ruku mi položí na bok, druhou rukou mě pohladí po tváři a políbí mě, ne na tvář, přímo na rty. Hlavou mi v té chvíli proletí myšlenka: Zbláznil se nebo co?

Pak poodstoupí a prohlásí: „Vidíš, jsme jen přátelé, kdyby v tom bylo něco víc, tak by se to teď projevilo, ale já nic víc necítím.“

Tak nějak nevím, co mu na tohle říct, zaskočilo mě to, to co cítím je rozhodně zmatek. „Máš pravdu, nic víc v tom není,“ přikývnu a zavřu za ním dveře. Když už ležím v posteli a snažím se usnout, přemýšlím, jestli ten polibek pro mě něco znamenal, koneckonců to ani nebyl pravý polibek, ačkoliv rozhodně neměl právo to udělat, sakra, co si chtěl dokázat? Co jsem při něm cítila, no, zamilovanost si přestavuju trochu jinak. Ještě než usnu mě napadne, že tohle, by asi Tracy říkat neměl, není důvod, aby mě nenáviděla ještě před tím, než mě skutečně pozná, musím přiznat, že jsem na ní taky docela zvědavá.