Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Michelle - On mě políbil

Jak nejlépe popsat návrat do prázdného bytu, použila bych slovo skličující. Ačkoliv jsem pořád na Louise trochu naštvaná, strašně mi chybí. Je tu bez něj tak nějak prázdno, ticho. Chybí mi jeho úsměv, polibky, jeho vůně. To jak mě vždycky objal, zeptal se, jaký byl den.

„Ano, měla jsem se skvěle,“ povzdechnu si nahlas ironicky. Pustím si zprávy, abych alespoň nějak zahnala to protivné ticho, vzápětí však zjistím, že jsem to asi neměla dělat, protože s Louisem zrovna dělají ve zprávách rozhovor, říkám si, že bych to měla přepnout, neměla bych se takhle trápit, ale nedokážu odtrhnout oči od jeho obličeje, lehkého úsměvu na rtech, na sobě má kravatu, co jsem mu koupila. Do očí se mi tlačí slzy. Rozbrečím se jako želva, takhle jsem nebrečela ani u Ošklivého káčátka. Půlku noci probrečím, pak usnu, nejspíš vyčerpáním.

Ráno, se moje pohyby dají přirovnat k robotovi. Automaticky se obléknu, zamknu byt a vydám se do práce.

„Dobré ráno, croissant?“ zahuhňá Harry s plnou pusou a strčí mi pod nos papírový pytlík plný čerstvých croissantů. Jejich vůně mě bije do nosu, neodolám a jeden si vezmu.

„Díky.“

„Těžká noc, co?“ zeptá se Harry. Přikývnu, nemá cenu mu vysvětlovat, že nešlo ani tak o nějakou pařbu, jako spíš o srdcebol.

Ještě se ani nestihnu usadit do křesla v kanceláři a už mi na dveře klepe Emily, vypadá trochu rozhozeně.

„Máš chvilku?“ zeptá se.

„Jasně, stalo se něco?“

„Ano, ne, já nevím,“ vzdychne a posadí se naproti mně.

„Nabídla bych ti zbytek croissantu, ale nesnídala jsem, tak už jsem ho snědla, čokoládu?“ Nikdy nenechávám spodní zásuvku prázdnou, něco sladkého se tam vždycky najde.

„Jo, díky. Liam mě políbil,“ vyhrkne.

„Cože? Au.“ Jak se rychle zvednu od zásuvky, praštím se o hranu stolu.

„Prý si chtěl dokázat, že mě nemiluje. Nebo i mě to chtěl dokázat, já nevím, co to do něj vjelo,“ rozhodí rukama.

„Ale ty ho přeci nemiluješ, tak o co jde?“ řeknu opatrně.

„Tím si právě nejsem jistá. Včera jsem si byla jistá, ale to víš, měla jsem šanci o tom přemýšlet.“

„A?“

„Asi ne, já fakt nevím, nebylo to zase tak špatný.“

„To pořád nic neznamená, prostě tě zaskočil a dal ti podnět k přemýšlení, navíc si mi říkala, že už ho dávno bereš jen jako kamaráda.“

„Nejspíš máš pravdu, díky za promluvu do duše. Mimochodem, měly bychom se pustit do plánování té akce,“ zasměje se.

„To je fakt, dneska večer po práci?“ navrhnu.

Emily se kousne do rtu: „Dneska jdu k Liamovi na večeři.“

„Dobře, tak tedy zítra? Půjdeme ke mně, alespoň u mě nebude takové ticho, od doby co Louis odešel, je to tam takové depresivní. Jinak dneska na oběd nemůžu, musím k soudu, tak na tebe budu večer myslet, ať to zvládneš.“

„Dobře. Tak přeju hodně štěstí.“