Andělská Volba [Část První]

14. OČI

Celý zbytek večera jsem zůstala ležet v posteli a převalovala se z boku na bok.
Sžíraly mě výčitky svědomí, ale slabý hlásek v mé hlavě stále opakoval jednu jedinou větu. Opravdu to byla chyba?
Posadím se na měkké posteli a podívám se na Lili ležící vedle mě. Pochrupuje si tam tak klidně.
Zrovna jsem zradila svoje andělské přesvědčení. Anděl má být hodný, nepodvádět, nevraždit (la vyvarovat se hříchu. Když už na posteli nevydržím ani minutu rozhodnu se jít na malý balkon provětrat si hlavu.
Teplý vánek mi čechrá vlasy a já se rozhlédnu do černé noci. Mám výhled na černočerný les kde je naprostá tma. Ale nevadí mi to, protože se moje noční vidění téměř ihned zapojí.
Prohlížím si sovy sedící na tlustý větvích smrků a na bublající potůček. KŘUP. Nějaká větvička na zemi praskla. Zaměřím oči na místo odkud zvuk vychází a zůstanu jako přikovaná na místě.
Dívají se na mě zářivé rudé oči a upřeně mě pozorují.
„Kdo to je?" křiknu do noci a postava se pohne. Jako stín se mi během vteřiny octne před obličejem. „Jsi stejně zbabělá jako tehdy" zasyčí mi do tváře povědomí hlas. „Brzo se zase setkáme" stín se rozplyne do noci.
Co to sakra bylo? A kdo to byl? konečně se začnu hýbat. Začnu se rozhlížet a hledat stín který mi nahnal strach. Nikde nic.
Zalezu zpět do pokoje, ale jdu rovnou ke dveřím. Místo toho zamířím za svou spolužačkou Katarynou.
Setkala jsem se s ní i na minulé škole, ale na téhle jsem jí zatím zahlédla jsem jednou. Je to Nabka třídy řádu A, patří do starodávné rodiny Nočních děsů.
Pokud někdo bude něco vědět o tom kdo mě teď navštívil, bude to jedině ona.
Zaklepu na dveře číslo šest a i když jsou dvě hodiny ráno ona mi otevře s úsměvem na rtech.
„Ahoj Lucy, už je to dlouho. Myslím, že skoro třicet let" obejme mě na uvítanou „Ahoj Katryn" usměju se na ní taky.
„Proč se tváříš tak ustaraně? Stalo se něco?" úsměv jí zmizí a nahradí ho starostlivost. „Stalo se toho hodně, ale jdu sem z jiného důvodu" povytáhne obočí. „Dneska jsem spatřila něco, co zřejmě patří do tvého oboru" pokračuju „Vážně? Viděla jsi Noční běs?" znovu přikývnu. „No, to není zrovna milá záležitost... Jak vypadal a co se stalo?" dovyprávím jí celý příběh a ona se na chvilku zamyslí.
„Planoucí rudé oči říkáš? Hmm. To nebude Noční běs." vykulím na ní nechápavě oči Co by to teda mohlo být?. „Vypadá to spíš na ducha nebo nějakého Démona" řekne trochu stroze.
„Démona? Ale já nikdy žádného nepotkala za celý svůj život" odvětím jí. „V Démonech se nevyznám. Ale myslím, že v tvém případě je to spíš něco jako Démon minulosti" podívá se na mě mírně vyčítavým pohledem, který říká „Už chápeš co tím myslím".
Zadívám se smutně z okna. „Myslím, že vím. Díky za pomoc Katryn" chabě se na ní usměju a odejdu zpět do svého pokoje.

Dvouhodinová cesta zpět do školy z lázní mi připadala nekonečně dlouhá. Celou cestu jsem se pohledem vyhýbala Zrzkovi jak jen to šlo.
Ale když se mnou sedí je to dost těžké.
Oba dva zíráme z okna, každý na jinou stranu, protože kdykoliv se náš pohled setká je to hodně trapná situace.
Ale nejhorší na celé té věci je to, že jsem podvedla toho nejhodnějšího kluka co znám, s klukem, který je nafoukaný a myslí si o sobě bůhvíco.
V životě už se nic podobného nesmí opakovat! Udržela jsem se dvě stě třicet dva let, tak proč zrovna teď? Zrovna když jsi najdu hodného a milého kluka musím udělat takovou hloupost. Vztekám se na sebe v duchu. 
Po době co se mi zdá jako celá věčnost konečně uvidím kampus školy a nedaleké koleje.
Hned co autobus zastaví vyskočím ze sedadla a seběhnu schody do prvního patra autobusu. Dveře už jsou otevřené a tak okamžitě zamířím do zavazadlového prostoru, abych si vytáhla tašku a hned odešla. Musím jen doufat, že nenarazím na Dustina, kterému jsem se celý den snažila úspěšně vyhnout.
Konečně uvidím svou tašku a tak neváhám, popadnu jí a rychle vykročím směrem ke koleji. BUM. Do někoho jsem vrazila a teď se oba válíme na zemi. „Promiň já. "vzhlédnu a spatřím Dustina, který se zrovna zvedá ze země a podává mi ruku. Miluju svoje štěstí, ušklíbne se mi škodolibě hlásek v hlavě.
„Nazdárek sluníčko" mrkne na mě Dustin a vytáhne mě přímo do své náruče. Okamžitě ztuhnu jako solný sloup, protože mě zalije takový pocit hanby a studu, že se to snad ani nedá popsat.
„Ahoj" vypravím ze sebe strnule a nasadím úsměv- nic se nestalo, všechno je jak má být-.
„Ukaž, pomůžu ti" vzal mi tašku z ruky a ani nepočkal na mou odpověď. Zamířil přímo na kolej a tak mi nezbylo nic jiného než za ním běžet.
„Páni, máš opravdu útulný pokoj" řekne hned co vstoupí do mích dveří. „Kam ti to mám položit sluníčko?".
Vstoupím za ním, zavřu dveře a posadím se na postel. „Třeba támhle ke stolu" ukážu na stůl s notebookem. Položí tam moje věci i s jeho taškou a otočí se na mě. „Kde jsi včera večír byla? Hledal jsem tě snad všude, ale nikde jsem tě v lázních nenašel."
On snad něco tuší! To není možné. Stále se usmíval, takže zřejmě ne. Ale i tak mi naskákala husí kůže. „Byla jsem se projít po penzionu a okolí" zalžu mu nesměle. Přikývne.
„Jsi v pořádku? Máš husí kůži." Řekne starostlivě, klekne si přede mnou na kolena a sáhne mi na čelo. „Horečku nemáš, to je dobře" usměje se znovu. „Ale jestli je ti zima, tak tě klidně zahřeju" ušklíbne se na mě.
Vyvýší se na kolenech a políbí mě. Přitáhne si mě blíž, takže mám teď jeho vypracované břicho v klíně. Začnu mírně panikařit a opět se dostaví pocit obrovského provinění. Ale téměř okamžitě mě napadne, že pokud se nebudu chovat jako obvykle mohl by si myslet, že se něco stalo. A tak mu polibky začnu oplácet. Nejdřív mi to nejde, ale pak se opět dostanu do rytmu.
Jeho horké ruce mi začnou putovat po stehnech a břiše. Než se naděju už ležíme na posteli a on se nade mnou sklání. Ruce má vedle mích ramen a usmívá se. Před očima se mi vynoří Zrzkův obličej. Přesně v téhle pozici jsem už totiž byla, ale ne s Dustinem.
Dustin se skloní, aby mě znova políbil, ale já ho jemně odstrčím.
„N-není mi nějak dobře" vypravím ze sebe schválně unaveným hlasem. „Myslel jsem si to. Jsi dneska nějaká bledá." Jemně se usměje a odtáhne se. Vykročí ke stolu a vezme si svou tašku. „Nechám tě odpočívat." Otevírá dveře a zarazí se „Jo a ještě k Alovi" ztuhne mi krev v žilách a napjatě poslouchám „nebude se s tebou při souboji nijak mazlit. Měla by jsi víc trénovat" usměje se chabě a zavře za sebou dveře. Ztuhlé stádium mě opustí a i když srším energií. Jsem během pár minut tak ospalá, že hned usnu.

Před sebou mám dvě obrovské rudé oči a snažím se jim utéct. Ale stojím pořád na místě. Oči už jsou jen pár centimetrů od mích zad a tak se připravuji na bolest. Ale ta nepřichází. Místo ní uslyším nelidský řev, který rve uši. Ohlédnu se a uvidím kluka s ohnivě zrzavými vlasy, který pálí mého pronásledovatele na uhel.

Člověk není nikdy tak vynalézavý, jako když jde o to, aby oklamal sám sebe a umlčel výčitky.
François Fénelon