Andělská Volba [Část První]

28. SHLEDÁNÍ

Celou cestu zpět horečnatě přemýšlím. Co budu teď dělat? Nemůžu prohrát! vykouknu z okýnka na mraky ubíhající pod námi. Svět se odtud shora zdál vždycky tak klidný.
Vycítím, že mě někdo pozoruje a tak pohled zaměřím zase zpět do kabiny.
Mike na mě upírá pohled, vypadá také zamyšleně "Co se vlastně tehdy stalo s Anette?".
"Odnesla jsem jí k jednomu příteli, stala se jeho svěřenkou a do dnes se o ní stará" I když jsem jí už dlouho neviděla.
"Ke komu jsi jí dala? Kde je?" začne na mě naléhat, slyším v jeho hlase snad naději?
Zatěkám pohledem mezi Mikem a Alem, ten na mě zvědavě kouká a také čeká na odpověď.
Polknu "Je u Gabriela, měli jí k němu odvést hned potom co jí zemřela matka! Neměli jí dávat do skupinky s vámi, je to přece jeho-" zarazím se Sakra, sakra. Tohle bych neměla nikomu říct.
"Je jeho co?" probodne mě pohledem Mike, ale myslím že odpověď už tuší.
Povzdechnu si, teď už je to stejně jedno "Je to jeho dcera".
Periferním viděním zhlédnu Ala jak otevírá pusu, aby se na něco zeptal, ale Mike ho předběhne "Jak jsi mohla tehdy vědět kam jí vzít? Jak jsi věděla, že je jeho?".
Nervózně se uchechtnu "Hned jak jsem jí uviděla z blízka, jsem to věděla. Je celá on. Ty oči, ústa, dokonce i ty vlasy má jako on. A především z ní byla cítit jeho krev".
"Chci jí vidět, hned jak přistaneme jí chci vidět" odsekne Mike a odejde do zadní části letadla. Vím, že nemá cenu ho zkoušet přemluvit, že na to nemáme čas. A tak si jen povzdechnu a přejdu k Alovi, sednu si mu na klín a nechám se od něj obejmout. Ví, že nemusí nic říkat a tak mlčí.

"Další návštěva? Čím jsem si to zasloužil?" povytáhne Gabriel obočí a usměje se na mě a mé společníky. Al se na něj usměje a pokývne na něj "To víš, chyběl jsi nám".
Mike nic neříká a jen si prohlíží prostor okolo, mračí se. Bylo docela obtížné ho sem dostat, když nemá křídla, ale Al ho bez váhání prostě vynesl sám.
Než Mike stačí něco vyštěknout předběhnu ho "Gabrieli kde je Anette?". Výraz v Gabrielově obličeji se při té otázce nezměnil, ale jeho oči trochu posmutněli. To není moc dobré znamení. Očividně nejsem jediná kdo si toho všiml, protože Mike nervózně přešlápl.
"Je tady" odpoví nakonec Gabriel, "jenže..." to už nervózně přešlápnu taky. "Jenomže co?" zeptá se Mike.
Gabriel se na něj podívá "Kdo vůbec jsi?", rychle je představím a povím mu odkud Mikea znám. Přikývne.
"Ann byla vždycky veselé dítě, tak hravá a hodná. Každý okolo ní jí miloval. Nemohl jsem s ní být když vyrůstala, její matka si to nepřála, ale stejně jsem za ní občas potají chodil. Konec konců to byla moje krásná holčička. Pak ale její matka zemřela a Anette na několik měsíců zmizela. Znovu jsem ji viděl až, když jsi mi ji sem přinesla" Gabriel se zarazí a podívá se na mě "Jenže to už pak nebyla ta veselá holčička co jsem znal. Myslím, že to co viděla při té bitvě jí dost otřáslo. Moc nemluví a od té doby se neusmála. Myslela si, že jste tam všichni její přátelé zemřeli".
Myslela jsem si, že se mu podařilo jí nakonec rozveselit. Ale zmýlila jsem se. Podívám se na Mikea a ten pomalu ani nedýchá "Chci jí vidět" řekne nakonec. Gabriel přikývne a odejde do jedněch dveří, o kterých jsem ani netušila, že tam jsou.
Anette už určitě taky bude vypadat jako skoro dospělá, stejně jako Mike.
Popojdu k Alovi a ať chci nebo ne, musím ho obdivovat za to, že na nás všechny nechrlí miliony otázek. Stoupnu si vedle něj a on se na mě povzbudivě usměje a prstem mi přejede po tváři. Zastrčí mi neposedné praveny vlasů za ucho. Srdce se mi rozbuší a cítím jak mě zašimrá v břiše.
Tak moc ho miluju, jako nikoho jiného předtím. Snažím se mu to neslyšně sdělit pohledem. A jsem si jistá, že on mi pohledem říká "Já tebe taky. A pokud někdo bude tvrdit něco jiného, tak se nedožije dalšího dne". Slyším jak si kus od nás Mike odfrkne.
Po chvíli se konečně vrací Gabriel a za ním přichází mladá dívka. Při prvním pohledu vypadá tak na 17 let, jako já.
Stále je hodně podobná otci, její blond vlasy jsou dlouhé, oči modré jako nebe a pokožka zlatá jako med. Jediný rozdíl mezi ní a jejím otcem jsou pihy na jejím obličeji, a taky ten smutný výraz. Ještě se na nás ani nepodívala, pohled upírá dolů.
Podívám se na Mikea, stojí tam na místě jako solný sloup a až po delší chvíli promluví. Jeho hlas zní trochu přiškrceně "Anette?", dívka konečně zvedne pohled od podlahy a zadívá se na původce hlasu.
Během vteřiny se jí rozšíří zorničky, v očích se jí objeví jiskra a na jejich rtech... Úsměv!
"Mikeu?" vydechne nevěřícně a během chviličku už je u něj a skočí mu do náruče. Mike jí chytí a přitiskne jí k sobě do těsného objetí.
Celá tahle scéna přede mnou mě hřeje u srdce, chytím Ala za ruku a stisknu jí, on mi stisk oplatí.
Zadívám se na Gabriela a přísahám, že se mu lesknou oči. Nevěřícně celý výjev pozoruje, podle jeho vyprávění se Anette už přes sto let neusmála. A teď tu Anette stojí a ne jen, že se usmívá od ucha k uchu, ale Mike jí ten úsměv oplácí. Ano, ten věčně nabručený a zamračený Mike!
"Myslela jsem, že jsi mrtvý" odtáhne se od něj Anette trochu a hlas se jí chvěje. Až teď si všimnu jak je drobná, ještě menší než já.
"A já myslel, že jsi zmizela" odpoví jí Mike a usměje se na ní. Poté se k ní nakloní a políbí jí.
Ze zdvořilosti se otočím jiným směrem a uvidím Ala jak se na mě křivě usmívá.
Gabriel si odkašle a všichni se na něj otočíme. I Mike se trochu odtáhne od Anette a s rumnělcem na tváři se na něj oba zadívají.
"Asi budu potřebovat vysvětlení" ozve se Gabriel a něžně se na Anette usměje. Kdo by řekl, že zrovna on bude mít takové otcovské vlohy?

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme."
R. ROLLAND