osudové setkání

~výlet~

Věděla že už neusne. To co se jí zdálo nebylo normální. Takový sen už neměla hodně dlouho. Tak jak to, že to přišlo jen tak z ničeho nic ? Celou noc zírala na červená nebesa, která se jí začínala pomalu, ale jistě protivit. Nevěděla kolik je hodin, ale podle toho, že už slyšela zpívat ptáky tak bylo asi něco po třetí ráno. Zírání na červená nebesa jí omrzelo a tak se rozhodla udělat něco co se jí nepodobalo, posadila se na posteli a nohy spustila přes okraj postele.Vysunula z pod postele kufr a otevřela ho. Z kufru na ní zírala jediná věc kterou tam chtěla nechat, chtěla se rozbrečet a zároveň smát. Dost neobvyklá kombinace, když se vám před půl hodinou ne-li hodinou zdála noční můra. Po tváři jí přece jen stekla slza když se dívala na vínové lodičky s velmi vysokými podpatky které jí dala její matka o prázdninách před sedmým ročníkem. Sehla se pro ně do kufru a obula si je. Postavila se a došla ke dřevěné skříni barvy pálené sieny která se krčila v levém rohu místnosti. Otevřela pravé dvířka na kterých bylo zevnitř zrcadlo. Podívala se do něj a svůj vzhled zhodnotila pouhým úšklebkem, což u ní znamenalo něco jako vypadám jako magor. Měla totiž na sobě dlouhé volné kalhoty ke kotníkům bílé barvy se žlutými svislými proužky a k tomu bílé tričko zastrčené do kalhot na kterém byli místy malé papírové vlaštovky. Práva dvířka skříně se zavrzáním zavřela a se sděšenou tváří se ohlédla po spolubydlících. Spali, to bylo dobré znamení a tak tedy za zvuku klapotu podpatků odkráčela ke dveřím. Ještě jednou se ohlédla po svých spolubydlících a poté chytla za kliku a dveře otevřela na malou škvírku kterou se protáhla a následně za sebou potichu zavřela dveře. Teď ji jen čekalo sejít schody. Pohlédla na věc která se v měsíčním světle až moc leskla.

,,Zábradlí..." pomyslela si a vzápětí si na zábradlí sedla a sjela po něm až dolů. Kde se jako zázrakem nerozplácla o zem, ale zvuk dopadu byl poměrně hlasitý a tak se ohlédla zda-li někdo nevyleze z těch dvou hadích dír a lvích doupat, ale ani živáčka. Pokrčila nad tím rameny, otočila se zpět k východu z společenské místnosti a rozešla se tím směrem. Chytla za zamaskovanou kliku a vyšla ven. Dveře se za ní se zaskřípěním zavřely. Její cíl výletu nebyl žádný, chtěla se prostě jen projít,možná dostat i nějaký ten trest, ale hlavně chtěla zahnat ty strašné myšlenky, zapomenout na ty hrozné sny. Klapot podpatků se rozléhal chodbami hradu. Cestou prošla kolem velké síně, síně slávy, mrzimorského vchodu do společenské místnosti, havraspárského a to samé u nebelvírského a zmijozelského Defakto chodila po schodech nahoru a dolů, ale Filch nikde ani ta jeho proklatá kočka. Rozhlížela se na všechny strany, ale nic. Počkat nebo možná ano? Na pravé straně spatřila velké dřevěné dveře, ale ne jen tak obyčejné (to zní jako část z s tebou mě baví svět a to jak tam sedí ty děti ,, Ale nebyla to obyčejná budka. Byla to kadibudka." nezdá se vám?) Ty dveře jí byly tak moc povědomé a blízké, ale přitom i tak vzdálené... Přešla k nim a chytla za kliku... Zamčené. No jistě, co mohla čekat? Že budou dveře otevřené a tam bude sedět její oblíbená knihovnice a ta jí řekne:,, Čekala jsem tu na tebe." Je vážně hloupá. Chtěla se vydat pryč, udělala sotva deset kroků a něco jí došlo. Knihovnice jí přece vždycky nechávala klíče pod jedním rozbitým kamenem. Vrátila se tedy zpátky klekla si na zem a schválně se snažila zvednout onen kámen pod kterým bývaly klíče. S vypětím všech sil ho zvedla a našla tam jen papírek. Byl na něm úhledným písmem napsán jakýsi vzkaz, vytáhla ho a v hlavě si přečetla co na něm stojí. ,,Hledáš klíče? Samá voda. Hledej dál. " v hlavě to znělo tak škodolibě. Sáhla tedy na další kámen a snažila se ho vytáhnout a nakonec se jí to povedlo... Jenže opět našla malý papírek na kterém bylo opět něco napsáno. ,,Ale,Ale nějak ti to nejde... To si myslíš, že jsem tak hloupý/á abych dal/a klíče hned vedle?"
,,No to je bezvadné, tak já se tady snažím jak úplný debil a on to možná schoval ještě někdo jiný!" naštvaně šeptala. Tak se tedy přesunula k dalšímu kameni a opět se ho snažila vytáhnout. Momentálně to bylo však lehčí, jelikož měla vedle kamene volné místo a tak to mohla vytáhnout lépe. I přesto, že jí docházely síly stejně nakonec ten šutr vytáhla.
,,To vážně ?! Další papírek ?!" Ano opět našla papírek, ale na tomhle stálo zase něco jiného. ,, Vážně ? Zkus to trochu dál... " Nezvládla to... Vztek v ní vřel a jelikož Nebelvírští nejsou moc klidní vyhodila podlahu do vzduchu... Ne myslím to vážně opravdu se ty šutry rozletěly na všechny strany a asi tak o 10 těch šutrů dál se nacházely klíče, s obrovskou radostí se pro ně rozběhla a popadla je do svých spárů. Samou radostí ke dveřím doskákala, zarazila klíč do zámku, otočila jimi dvakrát do prava a se zavrzáním je otevřela. Pohled, který se jí však naskytl nebyl zrovna dvakrát prijemny... Knihy se povalovaly všude, na zemi, parapetech, stolech, židlích no prostě všude, některé byly dokonce i na lustrech. Přesto v místnosti byla zapálená svíčka na jednom stole. Přešla ke stolu na kterém byla jedna kniha a k jejímu překvapení byla otevřená a nepotrhaná.