The last day

Seznámení

"Já nevím, opravdu nevím. A hlavně si nic nepamatuji. Navíc, kde to vlastně jsme?"
"To je jedna z věcí, co zase nevím já." : odpověděl jsem a obrátil se směrem k nádherně opečené rybě.

Po dlouhém tichu bylo ticho další a tak to vlastně následovalo do chvíle kdy už to bylo trapné, jelikož jsme oba dojedli a jen koukali do dály. Z blýskavé louky, jež se rozpínala v lehkém svahu, byl nádherný výhled na nedaleká liftenská pohoří. Husté lesy před nimi nám zakrývaly paty vysokých hor a částečně i mírný svah pod nimi. Přemýšlel jsem, co bude dál a kam půjdu, nebo jak budu dále přežívat.

"A kam byste chtěl jít dál?" : zeptal se mě cizinec a mě překvapilo, že nám visí myšlenky na stejném provaze.
"No abych pravdu řekl, vůbec nevím. Měl jsem přítelkyni v Renhelmu, ale ta zmizela beze stopy a tak jsem zůstal sám, po vypuknutí války se nechal naverbovat a Liftenští mě zajali."
"Aha, zajímavé : odvětil.
"Vy alespoň víte kdo jste."

Chvíli jsem přemýšlel o tom, co právě řekl, ale nakonec jsem nad tím jen mávl rukou a zvedl se.

"No. Je čas začít něco dělat. Myslím, že jste tou poslední kapkou, abych si uvědomil, že tady jen bezcenně jako zvíře ztrácím čas. Co kdyby se opět uvedli nějak do pohybu?"

"No jo, ale jak?"
Na chvilku jsem se zamyslel a při pohledu na pohoří, jsem dospěl přesvědčení, že bychom mohli projít horským průsmykem a vyhledat civilizaci. Ale už jsem to nebyl já, už jsem nehledal civilizaci, abych se vlastenecky přičinil při obraně Renhelmu, jelikož pobyt v divočině mě naučil, že vyšší principy, stejně jako vlastenectví, jsou jen výmysly společnosti ke zmanipulování nižších tříd. Dospěl jsem na to, že jsem, ačkoliv jsem se za něj nepovažoval, byl stádní typ a nechal svůj plášť vanout po větru. Má motivace byla zhrzena a tak mi šlo už jen o přežití.