Me & You (and my Dad)✓ || ChengStin

Chengstin * 1

Justin

Jooheon a Jackson mě adoptovali, když mi byly necelé 3 roky. Pro spoustu lidí je nepříjemné, že by dva muži měli vychovávat dítě, ale pro mě…je moje rodina ta nejlepší ze všech.

Jooheon je moc pečlivý, starostlivý a vlastně…je to typ mámy, kterou by si přál mít každý. Ale v určitých situacích dokáže být opravdu děsivý. Hodně děsivý a hodně nebezpečný. Když ho minule táta naštval, tak po něm z jednoho konce obýváku hodil vázu takovým stylem, že to opravdu nebylo zrovna bezpečné. Možná, kdyby táta neuhnul, tak by z mámy byl vdovec. Alespoň, že moc dobře chápe fakt, že rostu, že už mi je 16, a že už začínám mít jiné zájmy, než je hraní a poslušnost.

Táta je pravý opak, ten uvízl někde v tom bodě, kdy mi bylo 5, takže má pořád pocit, že je mi 5. Jeho oblíbená činnost je kupovat mi plyšáky a hračky, neustále se o mě strachuje a myslí si, že je v pořádku, abych měl vycházky do čtyř odpoledne, když mi o půl čtvrté končí škola. No.

Na jednu stranu je to ale moc hezké, na jednu stranu mu to nemůžu zazlívat, že o mě má strach, jen to někdy…no, dobře, často to hodně přehání. Ale máma ví, jak ho má správně ukáznit. A když máma nezabere, tak se obhájím sám, to mu většinou na nějakou dobu srazí hřebínek, ačkoliv se špatně smiřuje s tím, že mám svůj názor a ne ten jeho.

Nejhorší to bylo po mých 15tých narozeninách. Máma se mnou začala mluvit o vztazích a o sexu, že je na to sice čas, ale i tak. Z toho měl táta teprve depresi a infarkt. Přijde mi, že při pomyšlení, že bych začal s někým chodit, si představuje ty nejděsivější scénáře. Až se trošku obávám, jaké problémy bude dělat, až bych opravdu začal s někým chodit.

"Ahoj, zlatíčko." Obejmu se s mámou, když dorazím ze školy domů. "Jak bylo ve škole?" mrkne na mě. Než se stačím nadechnout, tak dodá další otázku. "Co nějaký pěkný kluk?" začne zvedat obočí, zasměju se a zakroutím hlavou. Kdyby ho táta slyšel.

"Dobrý," zasměju se. "víš, že kdyby nějakej byl, tak ti to řeknu." Začnu si nabírat oběd na talíř.

"No jo, ale stejně se vždycky zeptám," dloubne do mě. "počítáš zítra s tím obědem?" pozvedne obočí. Na chvíli ztuhnu a se ztuhnutím se na něj zadívám. Oběd? Jaký oběd?

"Jdeme přece na oběd s Kihyunem, Changkyunem a jejich synem." Připomene mi, hned se mi rozsvítí žárovka a já si vzpomenu.

"Jo, už vím, chtěli jste nás seznámit." Usměju se a sednu si s jídlem ke stolu. Ve svém klasickém posedu - což je, že si na židli zkroutím nohy do tureckého sedu a začnu se nimrat v jídle. Vždycky vyberu to, co mi chutná nejvíc a pak jím zbytek.

"Chengcheng je moc hezký." Sedne si máma naproti a začne zvedat obočí.

"Mami." Zasměju se. "Slíbilas, že nás chcete jen seznámit, nechci zažívat trapné situace, kdy se budete s tetou Kihyunem snažit nás dávat dohromady." Svraštím obočí.

"Neboj, broučku." Začne zběsile kroutit hlavou, proč mám pocit a má intuice mi říká, že bych na ten oběd neměl chodit. Povzdechnu si, dojím jídlo a pak přecpaně dojdu k sobě do pokoje.

Batoh hodím do kouta, dneska je pátek, nebudu ho potřebovat. Fláknu sebou do postele a zavrním, bože, miluji postel, tolik se mi po ní stýskalo.

"Ahoj, lásko," slyším zdola, že přišel táta. Přehodím si polštář přes hlavu. "Minnie je doma?" Oh bože, říkal jsem mu, že mi tak nemá říkat. Usmyslel si, že Minnie se hodí k mému jménu - Minghao, nezáleží na tom, kolikrát mu řeknu, že je trošku trapné, když mi tak říká v obchodě a celkově, že si připadám, že mi je fakt 5, ale neposlouchá mě a říká mi tak dál. Čím starší jsem tím víc vím, kdy nemá cenu se s ním o něčem dohadovat.

"Ahoj." Mávne na mě a opře se o futra ve dveřích.

"Čau, tati." Zvednu ruku a zamávám mu. Nakonec se převalím na záda, když pořád ve dveřích stojí a já začínám mít pocit, že mě nepřišel jen pozdravit.

"V obchodním centru Kráter mají výstavu šmoulů, nechceš tam jít?" rozzáří se mu zvláštním stylem oči. Bože!

"Tati," svraštím obočí. "šel bych, kdyby mi bylo 5." Pozvednu obočí, jeho nefalšované zklamání a to, jakým způsobem se chytí za srdce. Snaží se mě obměkčit a snaží se, abych se cítil provinile. Ale já jeho triky znám, mě nedostane.

Prosadil jsem si svou, i když to táta zkoušel i přes mámu, neměl šanci. V 16ti na výstavu šmoulů? Nikdy!

"Mami, dokážu se obléknout sám." Pozvednu si, když je za dvě hodiny ten oběd a máma běhá kolem mé skříně, spíš než aby oblékal sebe, tak se snaží obléct mě.

"Musíš vypadat hezky a roztomile a krásně!" spráskne ruce, povzdechnu si.

"To vypadá i normálně, nepřeháněj." Začne se do toho přidávat i táta. Nějak se začnou oba dva dohadovat, pozvednu si a vezmu si černé rifle, bílé tričko a dojdu si upravit své blond vlasy, než se ti dva přestanou dohadovat před mojí skříní.

"Vypadáš moc hezky, zlatíčko." Dojde za mnou máma a začne mi různě rozhazovat vlasy a čechrat mi je, odkašlu si.

"Mami, proč mám pocit, že něco kuješ," sjedu ho v zrcadle pohledem, cukne sebou a začne se culit, aby mu byly vidět co nejvíc ďolíčky. Bože, to bude velmi zajímavý oběd.

Nasedneme do auta, odkašlu si, když si táta pořád z auta nevyndal moji autosedačku, pokaždé vypadá, že čeká, že si do ní sednu. Plácnu se do čela a sleduji cestu, než dojedeme k domu Kihyuna a Changkyuna.

Pozdravím se s nimi, dlouho jsem je neviděl.

"Chengie!" zařve Kihyun a pak se na mě usměje, překvapeně se usměju, když dolů přijde jejich syn a musím docela i užasnout, protože vypadá…moc krásně, skoro jako bych měl před očima svůj ideální typ.

"Ah, těsí mě, jsem Chengcheng." Dojdeme k sobě a on mi podá ruku. Uculím se na něj.

"Já jsem Justin." Potřeseme si rukou a oba se na sebe usmějeme.

"Vlastně se jmenuje Minghao." Nevím, proč to za mnou máma švitoří směrem k Chengchengovi.

"Já mu říkám Minnie, ale ty mu tak neříkej." Probodne ho, chudáčka, táta pohledem. Bože…co se tu děje?