Me & You (and my Dad)✓ || ChengStin

Chengstin * 5

Justin

V tom kině to bylo o fous. A ještě ten telefonát, panebože. Taky mě mělo napadnout upřesnit si s mámou, kam půjdeme, abychom se někde nepotkali. Ponaučení pro příště. Když dojdou domů, tak už jsem v teplákách a sedím v posteli v učení, které jsem na postel předtím rozházel, aby to nebylo podezřelé.

„Mami!" zavolám si ho tiše do pokoje, když se šel táta zase sprchovat. Sedne si ke mně na postel a začne ze mě páčit informace o mém rande, tak nějak mu došlo, že na těch záchodech jsem to byl já, ale naštěstí se situace zachránila. „Chengcheng mě pozval na koncert a já bych chtěl hrozně moc jít, ale..." ukážu na dveře koupelny, takže mámě hned dojde, kde je problém.

„Na kolik ten koncert je?" usměje se, řeknu že na 5 a je do nějakých 9 do večera, začneme přemýšlet, jak to udělat. Lehnu si s povzdechem do postele a prohrábnu si vlasy.

„Proč je táta takový...nechci mu lhát, ani nechci dělat nic za jeho zády." Smutně se na mámu zadívám a on si lehne vedle mě.

„Vydrž to jen chvíli, za týden máš narozeniny, potom to všechno uděláme jinak, naučíme ho se smířit s tím, že už jsi skoro dospělý." Mrkne na mě. Nakonec se nám podaří vymyslet, jak to udělat – Jooheon zavolá tátovým rodičům, že přijedou na návštěvu, u toho ví, že táta neřekne ne, protože jeho rodiče jsou fajn. Usměju se a poděkuju mu.

„Zítra jedeme k Vašim." Mrkne máma na tátu, když si sedáme společně k večeři. Neříkám, že nejsem nervózní z toho, jak se bude celá situace vyvíjet.

„Hm," přikývne táta. „těšíš se na babičku s dědou?" usměje se na mě a dloubne do mě loktem. Zaskočí mi skoro vzduch, ale než stihnu zareagovat, tak máma zakročí.

„Víš, že má ten Justin hodně učení, necháme ho doma." Pohladí tátu po rameni.

„Vážně to jeden den nepočká? To učení?" mrkne na mě táta.

„Nepočká!" vykřiknu při pomyšlení, že bych měl zmeškat koncert s Chengchengem. „Musím se toho opravdu hodně naučit." Odkašlu si, když uznám, že byla moje reakce trošku...divná.

Nakonec ale máma ubije tátu argumenty, takže se dojdu nadšeně vykoupat a pak si lehnout. Je mi s ním hrozně dobře...na to, že jsme se znali jen jako děti a vidíme se po takové době...máme toho neuvěřitelně moc společného. Nejen hry a playstation a hudební skupiny...bavili jsme se o tom, že Chengcheng rád rapuje, protože jeho táta býval raperem v jedné skupině, což mě nadchlo, protože já taky rád rapuju. Taky díky tátovi, shodou náhod byl taky ve skupině raperem.

Bylo vidět, jak nás to oba víc a víc dostává, kolik toho máme společného. Udivovalo nás to a skoro jako bych cítil, jak nás to k sobě posouvá blíž a blíž.

Naši odjedou brzy před obědem a vrátí se až zítra ráno. Cesta k tátovým rodičům je totiž dlouhá, takže je lepší, když tam přespí, a to je jen lepší pro mě. I když jsem slíbil mámě, že mu budu psát a zavolám mu, že jsem došel domů. Ačkoliv si máma myslela, že jsem to neslyšel, tak jsem stál ve dveřích celou tu dobu, co volal s Kihyunem a kladl mu na srdce, aby poprosil Chenga, aby se o mě postaral a dovedl mě v pořádku domů.

Čím víc se blíží doba, kdy pro mě má Chengcheng přijít, tím víc jsem nervózní. Budou tam jeho kamarádi, bože, jestli budou ve stejném věku jako on nebo ještě starší, tak...nevím, jak se budu cítit.

Dokud jsme byly jen spolu, po cestě na koncert, tak všechno probíhalo hezky. Horší to bylo, až jsme se setkali s partičkou jeho kamarádů. To, že si utahovali z mého věku, mě nepřekvapovalo, tak nějak jsem s tím počítal a vlastně jsem už i zvyklý. Vlastně ani já nemám moc kamarádů ve svém věku, většina je starší než já. Začínám mít ale pocit, že spíš než na rande je to jako...kdybych byl Chengchengova koule u nohy, jako když máte mladšího sourozence a musíte ho sebou všude tahat, protože rodiče na něj nemají čas a on přece nebude doma sám. Až jsem později nevěděl, jestli mě to činí smutným anebo jestli se cítím provinile vůči Chengchengovi, že mu kazím večer. Ale s každým jeho slovem ho obdivuji víc a víc. Ať už se konverzace rozvedla jakýmkoliv směrem, vždycky řekl něco chytrého nebo něco co bylo cool. Nestačil jsem žasnout, zároveň jsem ale ztrácel důvěru sám v sebe...mám ho vůbec já čím zaujmout?

Tím, že jsem mladý? Tím, že můj otec se chová pokaždé divně, zabíjí pohledem všechny, co se na mě podívají déle než na dvě sekundy? Ani nevím, proč jsem začal přemýšlet nad takovými věcmi, ale šlo to nějak samo. Koncert byl super, ačkoliv jsem se snažil Chengchenga nedržet dál od kamarádů, spíš jsem se snažil dělat, že tam vůbec nejsem, tak on se sám snažil, abych se držel u něj. I při koncertu jsme si spolu povídali, smáli se. Ale když jsme se po osmé vraceli pěšky domů, nemohl jsem se tomu ubránit a byl jsem tiše, jak moc jsem přemýšlel nad tím, jestli jsem mu nezkazil večer.

„Nad čím přemýšlíš?" usměje se a píchne mě prstem do tváře, zvolní krok, že to spíš chvilkama vypadá, že nejdeme, ale stojíme.

„Jen...doufám, že jsem ti nepokazil večer." Zamumlám tiše, nebýt ulice naprosto tichá, tak by mě možná ani neslyšel. Vystřelím k němu krátkým pohledem a vidím, jak překvapeně povytáhl obočí.

„Nepokazil? O čem to mluvíš?" nechápavě na mě zamrká a chytí mě za ruku, abychom se v krocích zastavili úplně.

„Musel ses o mě starat, protože jsem mladší, a protože tě o to požádala moje máma přes tvoji mámu." Smutně sklopím hlavu.

„Ale takhle to přece není," cítím jeho ruce na svých tvářích, jak mi je zvedne a usměje se na mě. „chtěl jsem, abys se mnou šel a nic z toho, co jsi řekl mi nedělalo problém, myslel jsem, že se ti ten večer líbil." Najednou se smutně usměje on. Bože, má výraz jako to nejsmutnější štěňátko na světě, bože, co mám dělat nevím, jak reagovat na takový pohled.

„Nee, moc se mi líbil, vážně!" rozmáchnu se vážně rukama, a ještě vážněji se na něj zadívám. „Vážně, vážně, moc!" když vidím, že to nezabírá, tak vezmu jeho obličej do svých dlaní a vážně se na něj zadívám. Až po pár vteřinách si uvědomím, jak blízko jsem si tím jeho obličej přitáhl a že se naše nosy o sebe skoro otíraly. Rychle ho pustím a se začervenáním si dám vlasy za ucho.

„P-Promiň." Vypísknu a rudej uhnu pohledem, oh bože, proč moje srdce buší tak zběsile.