Little Brother (Marcus & Martinus CZ)

chapter seven

Když se ráno jeho mysl probudila, pocítil, jak ho ve tváři šimrají jemné vlásky a nos měl plný vůně z kokosového šampónu. Rozespale otevřel oči a ty mu hned padly na tiše oddychujícího blonďáčka, schouleného v jeho náručí. Ruku měl obmotanou kolem Martinusova tenkého pasu, za který si ho tiskl na svou hruď.

Opatrně se nadzvedl, tak, aby Tinuse nevzbudil a pozorně si prohlédl jeho snědou tvář. Neubránil se při tom myšlence, jak je jeho mladší dvojče roztomilé.

Když si však vzpomněl na události, které se dnešní noci odehrály, do tváří se mu narvala červeň. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal si vysvětlit, proč se k něčemu takovému odhodlal. Možná chtěl Tinimu jenom pomoct, ale co když v tom přece jen bylo něco víc? Co když to tak chtěl, protože pouto, jež svazovalo city k jeho bratrovi se přetrhlo a ony se teď všechny až do posledního dostaly na povrch?

Vstal. Nechtěl Martinuse budit, byl tak sladký, když spal. Vydal se proto do kuchyně sám. Hodiny na stěně ukazovaly čtvrt na jedenáct. Ani se tedy nedivil, když se z jeho břicha ozvalo hlasité zakručení, žádajíc o nějaké to sousto jídla. Prohlédl všechny kredence, ale nikde nenašel ani kousek pečiva. Po následném otevření lednice zjistil, že je taky zcela prázdná.

Nakonec se rozhodl, že tedy něco uvaří sám. Připravil čerstvé lívance, moc dobře věděl, jak jeho mladšímu bráškovi chutnají, tak aspoň, až se vzbudí, bude tu na na něj čekat příjemné překvapení.

Najedl se a nádobí po sobě vzorně umyl a uklidil. Uvelebil se na gauči a zapl televizi. Nuceně přepínal programy, avšak v tuhle denní hodinu jako na potvoru nedávali nic, co by upoutalo jeho pozornost. Pokusil se teda dlouhou chvíli zabít projíždějím sociálních sítí. Hlavou mu ale stále létaly myšlenky, jež ho vyváděly z míry. Pořád myslel na dnešní noc. Na to, jak se mu v uších rozléhaly Martinusovy slastné steny, jak pod svou dlaní cítil jeho velké vzrušení a sám k tomu svému neměl daleko.

Zatřepal hlavou. Nerozuměl svým myšlenkám ani pocitům. Nutně potřeboval, aby je všechny uspořádal tak, jak by se v nich sám dokázal vyznat.

Telefon si zastrčil do kapsy modrých Adidas tepláků, hodil na sebe nějakou lehkou jarní mikinu a v botníku se obul. V malém zrcadle se nezapomněl trochu poupravit, ale hned na to vyšel ven.

Zhluboka se nadechl, čímž se jeho plíce naplnily čerstvým vzduchem. Ruce zastrčil hluboko do kapes, vydávajíc se bezmyšlenkovitě tam, kam ho nesly samy nohy.

Snažil se vybavit si přesný detail Tinusovy tváře a zjistit, co ho na něm tak fascinuje. Viděl před sebou jeho hnědé oči, sladké jako stejnobarevná čokoláda. Drobné podlouhlé rty se mu zvedaly do lehkého úsměvu a dokonce se přistihl, jak přemýšlí o tom, jakou by asi měly chuť, kdyby je políbil.

Došel až na místní dětské hřiště. Bylo nezvyklé, že zde v tuhle hodinu nebyly žádné děti, ale mu to vyhovovalo. Posadil se na houpačku, nohami se lehce rozhoupávajíc a pohled upírajíc do země.

,,Přece nemůžu být zamilovaný do kluka a ještě ke všemu do vlastního bratra," zaklel nahlas. Myslel si, že ho nikdo neslyší a mluví si jen tak sám pro sebe. To se však spletl.

,,Proč by jsi nemohl?" trhl sebou, když mu odpověděl líbezný dívčí hlas. Zvedl pohled, který hned utkvěl na nízké černovlasé dívce. Skenovala ho svýma pronikavě modrýma očima a skláněla se nad ním jako pevná skála.

,,Protože to prostě není normální?" ironicky se uchechtl. ,,Snesl bych ještě to, že jsem gay, ale že bych miloval vlastního bráchu, který je jen o pár minut mladší než já?"

S milým úsměvem dívka zavrtěla hlavou, poukazujíc na volnou houpačku vedle něj. ,,Můžu si přisednout?"

Marcus jen pokrčil rameny. Sice nestál o žádnou společnost, ale to, že ho neznámá dívka neodsoudila za to, jak přemýšlí, v něm zbuzovalo potěšení.

,,Nikdy si přece nemůžeš vybrat, koho miluješ," pokrčila černovláska rameny. ,,A i kdyby ses snažil to změnit, nepovede se ti to, protože to prostě nejde."

,,Ale nevědomky se usmívat, když si před sebou představím tvář svého brášky? Chtít zkusit jeho růžové rtíky? Přemýšlet nad věcmi, na které bych neměl ani pomýšlet? Chtít s ním dělat věci, které se až hanbím vyslovit?! Jak tohle může být normální?!"

,,Prostě je," roztomile se zasmála, ,,je to normální. Kdyby nebylo, nemluvil by jsi tu teď se mnou o tom."

,,A kdo vlastně jsi?"

,,Třeba tvůj anděl strážný," pokrčila dívka se smíchem rameny, na což se jí povedlo přimět k úsměvu i Marcuse.

Huuuu 😆
Kapitola je tady 😇
Snad se líbila 😜
Těšte se na tu příští, úchyláčci moji 😂
To zas bude něco pro vás 😌
Miluju vás 😍❤️
Mucq 💋😘