,,Už běžím!" přiběhl Roman. ,,Na tři. Raz, dva, tři." ,,Na 350!" zakřičel upocený David. ,,Raz, dva, tři." zkusil to znova. Tentokrát úspěšně. ,,Naskočila!" oddech si David a opřel se o zeď. ,,Co že tak najednou? Nechápu to." podrbal se Roman na hlavě. ,,Vždyť to bylo dobré.. možná bysme měli zkontrolovat to srdce, jestli funguje tak, jak má." zadíval se na Mery. ,,To asi jo. Nic jinýho mě nenapadá." pokrčil rameny Roman. ,,A musíme co nejdřív, další zástavu už by nemusela přežít."
,,Jirko!" vrazili oba do kanceláře. ,,Co je?" zavřel počítač. ,,Mery.." začal udýchaný David. ,,Probudila se?" zeptal se s nadějí v hlase. ,,Ne.. měla další zástavu. Musíme co nejdřív zrevidovat srdce." vyrazil ze sebe Roman. ,,Domluvte to s Petrou, ať vás tam nacpe přednostně. Tak šup, šup." popohnal je Jirka ven. ,,Už jdeme."
/ Zase o pár dní později
David seděl jako každou volnou chvíli u Mery. Držel její ruku a díval se do země. Lehce i brečel, protože se už měla probudit předchozí dny, ale stále nic. Najednou se ruka v jeho pohla. Zvedl oči a spatřil Mery, jak na něj kouká pomněnkově modrýma očima. ,,Ddavide.." začala se rozhlížet kolem sebe. ,,Já jsem tak ráda, že jsi tady! Zdálo se mi, že jsi odjel a nechal mě tady." propletla jejich ruce. Chtěla se zvednout, aby ho políbila. ,,Mery, musíš ležet." chytl ji za rameno a opatrně položil. Pak se zvedl a odešel. ,,Omluv mě." špitl. Mery na něj koukala s vyvalenýma očima. ,,Proč mě ani nedal pusu? To jsem tady tak dlouho, že si našel někoho jinýho?" začala brečet.
