Mery seděla na lůžku, v rukou svírala květiny od Davida a už ani neměla sílu brečet. Jen jí tekly slzy po tváři. Nevnímala okolí, byla zabraná jen do své mysli. Tak moc chtěla Davidovi odpustit, protože on byl právě ten, koho teď nejvíc potřebovala. Kdyby se jí něco stalo, byl by u ní. Pomohl by jí. Možná by mu dokázala dát ještě šanci. Ale ne teď. Potřebuje čas.
David si s Jirkou domluvil, že půjde pro dnešek domů. Nebo domů v uvozovkách. Procházel se ulicemi Rubavy a přemýšlel o všem, co se za poslední dobu událo v jeho životě. Přemýšlel o Mery. Byl si stoprocentně jistý, že mu šanci nedá. rozhodl se, že zítra zajde za Jirkou a domluví se, kdy se bude moct vrátit do Anglie.
Roman se zvedl z lékařáku a šel na JIP 2. všichni víme, kdo tam leží. Pomalu otevřel dveře, kdyby Mery náhodou spala. Spatřil ji, jak sedí na posteli a tiskne si k sobě růže. Mery se na něj podívala ubrečenýma očima. Už chtěla něco říct, ale zarazila se. Roman si sedl vedle její postele. ,,Od Davida?" zeptal se. ,,Od Váni, ne?" ,,Tak nedivil bych se, ale on to radši utratí za cigára." Tohle Mery přinutilo se aspoň trochu usmát. ,,No a jak se daří?" ,,Jjo, jde to." obrátila pohled jinam. ,,Trápí tě David, vidím to." ,,Já ale.. já nevím, jestli mu dokážu dát šanci, co když to udělá znova." ,,Mery, v životě je jistá jenom smrt. Kdybys hrála na jistotu, neděláš nic." vzal ji za ruku. ,,Potřebuju čas, Romane." ,,Ale pospěš si.. když na něj budeš neustále hnusná, tak odjede a už se tady neukáže. Nikdy." z ničehonic se zvedl a odešel. Mery jeho slova sice zasáhla, ale díky tomu pochopila, že nemůže přemýšlet dlouho. ,,Sama nevím, co to do mě vjelo a proč to dělám, ale musám to udělat." vzala do ruky mobil a vytočila Davidovo číslo.
